Mon dieu!

Žena křičí na muže: "Jak to, že máš na hlavě rtěnku?"
Muž: "Ale to není rtěnka, ale krev. Na ulici na mne spadla taška ze
střechy."
Žena (mírněji): "No, to máš teda kliku!"

Konec umělohmotného Casanovy

Úterý

Manekýn se objevil v úterý ráno.

Fany si ho všimla první. Prostírala ke snídani na terase. Po týdnu usilovných dešťů vysvitlo slunce a – aniž by se potřebovali domlouvat – Robertovi i Fany bylo jasné, že budou dnes snídat na terase. Robert listoval svým diářem, vzhlédl a usmál se na ni:

„Snídaně s tebou jsou nejlepší část dne.“

„Dole na zahradě někdo leží,“ odvětila: „Myslím, že je to mrtvola.“

Robert zrudnul (ale jenom vnitřně). Řeka, kterou obyčejně z domu vůbec neviděli, byla teď po povodni rozvodněná a dotýkala se spodku jejich zahrady. Několik lidí se při povodni utopilo: někteří byli nezvěstní. Tohle byl zřejmě jeden z těch nešťastníků.

Fany se udělalo nevolno, ale ne natolik, aby kvůli tomu obětovala snídani.

„Nechci to vidět,“ řekla. „Klidně zavolám policii, ale jestli se nebudeš zlobit, tak tam nepůjdu.“

Robert vehementně chápavě kýval: „To je jasný, ani bych tě nenechal. Zajdu tam sám.“

Po chvíli váhání se rozhodl vzít si s sebou krumpáč. Fany tento myšlenkový pochod nechápala (chtěl snad toho nebožáka dorazit, kdyby se ještě trápil?), ale chytila ho za paži a řekla mu, že to byla přesně ta slova, která potřebovala slyšet.

Osoba na zahradě však nebyla ani mrtvá, ani živá. Byla to nahá mužská figurína, kterou sem voda zanesla dírou v plotě z vyplaveného textilního velkoobchodu. Byl to starší typ, s širokým afektovaným úsměvem a naondulovanou vlnou tmavých vlasů nad čelem. Chyběla mu paže levé ruky od loktu dolů. Hlava byla trochu uvolněná: Robert ji uvolnil docela a vítězoslavně ji zvedl nad hlavu. Fany zavrávorala. Když pochopila situaci, propukla v smích, nejprve hysterický, ale postupně se uvolňovala.

Robert přivlekl zabláceného manekýna k domu a hlavu pohodil opodál.

Fany Roberta objala a vrtěla nevěřícně hlavou.

„To se hoši v práci pobavěj,“ řekl: „teď jsem se ale docela zdržel, nebudu mít už čas snídat.“

„Škoda,“řekla:“udělám ti aspoň kafe. Musím taky zrušit to hlášení na policii. Ještě, že jim to tak trvá.“

Když Robert odjel, vzala si holiny a s pomocí zahradní hadice, hadrů a kartáče manekýna očistila. Pak mu nasadila hlavu a dala ho uschnout na židli ke stolu na terase. Zrovna když se vracela z domu, aby si konečně v klidu vypila své ranní espreso, za plotem prudce přibrzdilo houkající policejní auto. Když viděla, jak z něj svižně vyskakují tři policisté, povzdechla si.

Středa

„Teda, Fany,“ usmál se Robert chlapecky (věděl, jak se jí to líbí) : „musím přiznat, že mě ten panák u stolu trochu znervózňuje.“

Napil se čaje, aby bylo jasné, že o nic nejde.

Fany povytáhla obočí. Blahosklonně se usmála, aby dala najevo, že její minulost ve feministickém hnutí ještě není mrtvá: „A kdyby to byla figurína ženský, taky by ses ošíval?“

Robert nad tím poctivě zauvažoval a rozhodl se opustit toto bojiště. Zadíval se na její boky a pas. Její fantastické bříško se po dětech čím dál tím víc obalovalo a spíš než přesýpací hodiny teď Fany připomínala soudek, ale pro něj byla stále stejně žádoucí. O tom je přece stabilní vztah: svá očekávání a tužby přizpůsobujeme realitě, nikoliv naopak.

„Na co myslíš?“ zeptala se.

„Jak jsi pořád krásná. Na co ty?“

Nesnášela to. Pořád po ní házel komplimenty v očekávání, že mu je vrátí. Ano, stále se jí líbil, bože, po všech těch letech. Ale řekne mu to, až sama bude chtít.

„Ani nevím,“ odpověděla: „budu muset rychle dokončit tu plastiku. V pondělí ji musím odevzdat a o víkendu jedeme k mladejm…“

„Jsem tak rád, že teď můžeš uplatnit svůj talent, když jsi musela kvůli dětem obětovat kariéru.“

„Ale nemusela. Byla to přece moje volba. Chtěla jsem děti a chtěla jsem si je užít. Nic mi neuteklo, Roberte, nevyčítej si to.“

„Nemám pocit viny. Jsem jen rád, že po všech těch letech, kdy jsi mě nezištně podporovala v mojí práci – a jen díky tobě jsem teď tam, kde jsem – dokážeš být skvělá v tom, co tě baví.“

Fany se usmála a začala sklízet ze stolu. Měla nejvyšší čas pustit se do práce.

„Ty, Fany,“ zasmál se ještě na odchodu: „jestli s námi bude pravidelně snídat, neměl by se trochu přioblíknout?“

„Jasně, dám mu něco tvýho,“ odpověděla snad příliš rychle na to, že chtěla radost nad svým malým vítězstvím lépe skrýt.

Čtvrtek

Při snídani téměř nemluvili.

Robert se zkoumavě zadíval na oblohu a řekl: „Vypadá to na déšť, co říkáš?“

Přeješ si, aby ho vzala voda, co, pomyslela si, ale neřekla nic.

„Neměli bychom mu dát nějaký jméno? Aby to nebylo takový neosobní,“ řekl Robert trochu podrážděně. Sám žasnul nad tím, co říká. Ignorovala ho.

„Můžeme mu říkat třeba Ken,“ pokračoval, teď už otevřeně útočně.

„To je báječný nápad!“ vyhrkla Fany a zarděla se jako nevěsta.

Ken, oblečený v Robertově tričku a džínách, se srdečně usmíval.

Pátek

Robert vstal vesele. Fany se zdržela, a tak sám prostřel stůl na terase. Chystal se jí povědět, jak byla včera v noci fan-tas-tick-kááá. Přitom si pískal (falešně).

Když ji uviděl, stěží potlačil své rozladění: „Ty se líčíš k snídani?“

Přešla to úsměvem, který věnovala Kenovi.

Robert nevěřil svým očím. V hlavě mu hučelo: „Ty jsi mu udělala novou ruku?“

Skutečně, Ken měl nyní obě paže: zatímco jeho levá byla jeho původní rukou manekýna z vitríny, jeho pravačka, vypálená z hlíny, byla zaťatá v pěst, se vztyčeným prostředníkem.

Fany se usmívala. Vyzývala ho k bitvě, ale on nebyl připraven.

„Nač ta vulgárnost?“ zeptal se smutně.

„Ale no tak, Roberte,“ zlobila se: „Je to legrace! Zdál se ti neosobní, ne?“

A za chvíli vyčítavě dodala: „Víš, jak si tu připadám sama, když odjedeš do práce?“

Pozoroval ji ve zpětném zrcátku auta a uvažoval, jestli Fany skutečně na Kena mluví, nebo se mu to jen zdá. Bylo to uhozené.

Věnoval se myšlenkám na návštěvu dětské kliniky, které odpoledne předá sponzorský dar a kde promluví. Procházel si v hlavě řeč a postupně se uvolňoval. Ty děti mají než tu naději, že přežijí. On má zdravé a inteligentní děti. Krásnou a milující manželku. Slušný příjem a uznání lidí, na kterých mu záleží.

Krucinál, za chvíli si o nich budou povídat všichni sousedi!

Sobota

Odjížděli brzy ráno. Jejich dcera a její snoubenec je pozvali, aby společně dohodli podrobnosti svatby.

Fany řekla, že je jí špatně a nikam nepojede. Robert odvětil, že je na přechod ještě příliš mladá. Opáčila, že on tomu teda rozumí. Pak se na něj podívala pohledem, který uznával pitomost situace a děkoval mu za pochopení.

„Tak jedem!“řekl Robert.

„Myslím, že bys neměla řídit. Jsi příliš rozrušená.“

Bez námitek se přesunula na sedadlo spolujezdce. Řekl, že si zapomněl telefon. Vrátil se na terasu a skopnul Kena i se židlí. Rozhlédl se a znova ho zvedl a posadil. Odolal přitom pokušení, které ho trápilo celý den: podívat se, jestli Fany Kenovi přimodelovala i penis.

Neděle

Bylo před nedělním obědem. Slunce pražilo do půdy ještě promáčené lijáky a vzduch byl horký a vlhký.

„Byla jsi mi někdy nevěrná?“ zeptal se Robert, když přijížděli domů a nespustil přitom oči z cesty před sebou.

Povzdechla si. Čekala tu otázku a nebyla jí dotčená. Začala si prohlížet nehty na své pravé ruce. Věděla všechno. O flirtu, který si dopřál na služební cestě s mladičkou kolegyní, která podlehla jeho charismatu (a on zase neodolal jejímu obdivu k sobě samému, takže jeho prohřešek byla vlastně taková spíš autonevěra). Ne, sama mu nikdy nezahnula, a ví Bůh, že příležitosti byly. Vlastně ani nevěděla, proč se trochu nespustila.

„Ale no tak, miláčku,“ odpověděla s provinilým úsměvem a pohlédla na něj, takže uviděla, jak polkl a poskočil mu ohryzek.

„Jsem nervózní z té svatby,“ dodala omluvně: „tolika lidem to nevyjde...“

„Ovšem,“ řekl rychle: „ovšem. Ale Moira má nejlepší předpoklady vytvořit funkční rodinu, nemyslíš? A ten Fred, toho člověk nemůže mít nerad, i když je to jeliman...“

„Jeliman?“ opáčila afektovaně: „Co tím myslíš: jeliman?!“

Oba zmlkli. Před nimi se objevil obrys jejich domu, s jasně vyrýsovanou Kenovou siluetou.

„To jsem blázen,“ řekla jakoby pro sebe: „byla bych přísahala, že seděl jinak...“

„Nejsi trochu paranoidní, miláčku?“ zasmál se Robert a odkašlal si: „Jak si, krucinál, můžeš pamatovat, jak ta pitomá figurína seděla?!“

Pohlédla na něj s údivem a nic neřekla. V mlčení pak setrvala po zbytek dne.

Pondělí

„Fany, myslíš, že bychom se mohli vrátit k normálnímu životu?“ zeptal se Robert. Opíral se o kuchyňskou linku s šálkem čaje v ruce. Přistihl se, jak se strnule a široce usmívá – zrovna jako Ken. Naneštěstí si toho všimla i Fany.

„No ne, snad se nechceš měřit s pitomou figurínou?!“ zasmála se pobaveně.

„Jéžišmarjá!“ zaúpěl Robert a vylil svůj čaj do výlevky.

„Tak já jdu,“ prohodila a učinila tak.

„Kam jako že deš?“

„Mám randes-vous,“ zasmála se a pak dodala: „se svou kadeřnicí, mám zítra tu vernisáž přece. Počítáš, že přijdeš?“

„Co je to za otázku?“ čepýřil se Robert: „Samozřejmě, že své ženě přijdu na vernisáž!“

„No, já jen, že tě nenutím, kdybys nechtěl, tak...“

Práskl dveřmi.

........

„Kde je?!!!!!!!!!“

Fany vletěla do domu a měla našlápnuto. Celá se chvěla.

„Pěknej účes,“ řekl Robert. Byla v něm malá dušička, ale měl neovladatelnou chuť řvát smíchy.

„Kde je Ken?!“ procedila Fany mezi zuby výhružně: „A nedělej blbýho!“

„Vím já?“ odvětil Robert a cítil, jak v něm smích probublává ven.

„Tak dost blbin, Roberte. Mluvím fakt vážně: co jsi udělal s Kenem?!“

Robert cítil, jak mu pumpuje bránice a nezadržitelně se to dere ven, vypustil ze sebe smích, jako když hrochovi čistí výběh; věděl, že stojí na pokraji katastrofy, ale nedokázal to ovládnout.

Když pominul akutní záchvat, zjistil Robert, že má bradu i tváře celé mokré. Byl na něj jistě ubohý pohled.

„Byli tu z galerie,“ řekl a cítil, jak z něj to vyslovené tajemství snímá tíhu: „a odvezli si toho pitomce na výstavu.“

A pak se stalo něco, co Robert ani ve snu neočekával. Poprvé za tu spoustu let, co ji znal, ztratila najednou řeč. Její vyděšený pohled hovořil za vše: smích mu zhořknul v ústech.

„Ale,“ vypravila ze sebe po půlminutě nechápavého ticha: „to si ho ňákej kretén koupí!“

Vypadala zranitelně jako malá dívenka, která právě zjistila, že maso, které má na talíři, je totéž maso, které před chvílí běhalo po dvoře.

„Měli to za artefakt,“ vypravil ze sebe Robert: „odvezli ho i se stolem a židlema.“

„Jistě jsi je nezdržoval,“ zavelela Fany ještě zkusmo do útoku, ale oba věděli, že už je dobojováno.

„Ne, nezdržoval,“ odvětil Robert a otočil se k ní zády. Aby neviděla ten výraz triumfu.

.............

Bylo to, jak předpokládala. Jednoho ze stálých zákazníků galerie, citlivého obchodníka s průmyslovými hnojivy, okamžitě okouzlila naléhavost sdělení Kena s nábytkem. Tlačil na galeristku tak dlouho, dokud nesvolila, že s autorkou díla projedná jeho mimořádnou nabídku odkoupit ten kus ještě před vernisáží. Byla to nabídka, jaká se neodmítá. Víc, než Fany kdy dostala nebo dostane za cokoliv, co vytvoří. A její byl na celém díle přitom jen ten vztyčený prostředník. No a ten nábytek samozřejmě taky... jak teď budou snídat na terase?

Samozřejmě souhlasila s prodejem. Čím by také mohla oponovat? Jak by to zdůvodnila?

Ten večer šla spát do pokoje jejich dcery. Ze skrýše pod schody vytáhla svazek milostných dopisů z dávných časů, z dob, kdy ještě nebyla s Robertem – a taky z dob, kdy už s Robertem byla, samozřejmě... a v slzách si je pročítala.

„Ach, Kene...!“ vzlykala pak do polštáře.

Úterý

Vyšla na terasu s černými brýlemi přes opuchlý obličej. Robert ven vynosil židle, stůl a dokonce i její křeslo z kuchyně a připravil snídani. Pohlédla do zahrady a viděla Roberta, jak s teslou a kleštěmi za pasem opravuje dole na zahradě díru v plotě. Projelo jí vzrušení, jako vždy, když viděla muže při práci. Zavolala na něj. Otočil se, usmál se a zamával jí.

„Vzal jsem si dnes dovolenou!“ zahulákal jako nějaký Ivan.

Sedla si do křesla s kávou v ruce a natáhla nohy. Bude to jistě pěkný den.

Opakování základního učiva

aneb 2 otázky pro dnešní den:
Matematika - obor násobení přes 1.OOO:
Kdyby Vás dnes uneslo UFO, urvalo Vám mozek a osídlilo Vaše tělo svou inteligencí, jak dlouho by Vašemu manželovi v průměru trvalo, než by si toho všiml?
Český jazyk - vyjmenovaná slova:
Proč je ve slově "pyj" tvrdé Y, když v žádné učebnici češtiny není uvedeno mezi vyjmenovanými slovy?

Upside Down Obráceně

Funguje to! Máme už virtuální překladatelku, která se (dobrovolně) rozhodla zareagovat na výzvu. Takže: Translation © Lída Neubergová, 2007

Obráceně

Doktor balil zlehka slova do uvozovek; jeho malé tučné prsty se kroutily jako čertovské rohy, když vypustil ten latinský termín.

„Tedy, není to porod koncem pánevním… „per se.”“

„Jak to myslíte?“

„No, sice to tak v tuto chvíli vypadá, ale často se stává, že se děťátko ve správný čas ještě obrátí.“ Petr mi stiskl ruku. „Zatím není čeho se bát. Nemáme žádný důvod se domnívat, že by porod neproběhl zcela normálně.“

Peter mi rukou přejel vyčnívající pupík, shluk kůže a chrupavky, vystupující z mého břicha. Opsal mi kolem mého nadmutého pupku několik kruhů; jeho prsty byly hrubé ale teplé. Znovu mi stiskl ruku.

„Miláčku, to bude dobrý. Prostě si z toho nebudeme dělat hlavu a holčička se kvůli mamince hezky obrátí! Jen se neboj.“

„Váš manžel má pravdu, paní Danielsová. Zatím není vůbec důvod k obavám.“ .

Peter mi začal odzdola zapínat halenku a přetahovat mi ji přes klenutí podprsenky.

„Poslouchej pana doktora, miláčku. Má pravdu.“

„Samozřejmě, paní Danielsová.“

Cítila jsem na sobě jejich pohledy.

„Ale všechno je obráceně,“ zaprotestovala jsem.

„Copak jsi neslyšela, co říká pan doktor Sandeep, miláčku? „Žádný důvod k obavám.““

Měl jsem zavřené oči, ale slyšela jsem, jak Peter balí vlastní slova do doktorových drápků.

„Váš manžel má pravdu, paní Danielsová. Nejméně tři čtvrtiny všech takových případů se před týdnem porodu obrátí. A u vás ani u vašeho manžela nemáte v rodinné anamnéze porod koncem pánevním.“

„Něco není v pořádku.“

„Ale miláčku! Slyšela jsi, co říká doktor. Bude v pořádku. Jen se budeš zbytečně trápit, když si s tím budeš dělat starosti.“

Peter mě políbil na čelo a doktor mi pomohl se posadit. Nohy mi visely přes okraj postele. Sklouzla jsem dolů a narovnala páteř, jak to nejvíc šlo. Peter mi položil ruku na záda a vedl mě ke dveřím; mumlal mi přitom utěšující slova, která jsem se rozhodla neslyšet.

„Díky za návštěvu, paní Danielsová,“ řekl doktor: „uvidíme se zase za týden.“

„Ano, pane doktore. Děkuji,“ odpověděla jsem.

Vyšli jsme na parkoviště a Petr mi otevřel dveře a pomohl mi do sedadla spolujezdce. Tlustá stehna mi sklouzla po koženém čalounění a já jsem zapadla do prohlubně sedačky. Peter se sehnul, aby mi pomohl složit nohy do auta.

„Nech toho.“’

„Jen se ti snažím pomoct…“

„Ježíši, Petere, nejsem invalidní!“

Zavřel dveře a obešel auto na stranu řidiče. Nastoupil, zasunul klíček do zapalování a ještě než s ním otočil, tak se ke mně naklonila a políbil mě na tvář.

„Neboj se, miláčku. Naše holčička bude v naprostém pořádku.“

Hlava mi spadla dopředu a brada mi na krku vytvořila vějíře tuku. Hlava mi poskakovala vzlyky a slzy mi dopadaly na prsa.

„Co se děje?“

„No…“

„Slyšela jsi přece doktora: bude v pořádku… naše holčička.“

„Ale ona není „naše“… per se.“

Lewis Crofts

Brusel, prosinec 2006

Upside Down

The doctor wrapped inverted commas around the words, his pudgy little fingers flexing like devil’s horns as he dropped the Latin phrase.

‘Well, it’s not breached…“per se”.’

‘What do you mean by that?’

‘Well, while it might seem so at the moment, it is not unheard-of that your child will right herself in due course.’ Peter squeezed my hand. ‘At this stage there’s nothing to worry about. We have no reason to suspect the birth shouldn’t go ahead as normal.’

Peter ran his hand over my protruding belly-button, a knot of skin and gristle poking out of my stomach. He described circles over my bloated expanse, his fingers rough but warm. He squeezed my hand again.

‘Darling, you’ll be fine. Let’s just take it easy and the little girl will do a forward roll for her mummy! Don’t you worry.’

‘Your husband’s right, Mrs Daniels. At this stage, there’s no cause for concern.’

Peter buttoned up my blouse from the bottom, pulling it across the architecture of my bra.

‘Just listen to the doctor, darling. He’s right.’

‘Indeed, Mrs Daniels.’

I felt their eyes on me.

‘But everything’s upside down,’ I pleaded.

‘Didn’t you hear Doctor Sandeep, darling? “No cause for concern.”’

My eyes were closed but I could hear Peter wrap the doctor’s claws around his words.

‘Your husband’s right, Mrs Daniels. At least three quarters of such cases rectify themselves before it gets to the final week. And you and your husband have no history of breached births.’

‘Something’s not right.’

‘Darling! You heard what the doctor said. She’ll be just fine. You’ll only get into a bother if you keep worrying.’

Peter kissed me on the forehead and the doctor helped me to sit up, swinging my legs over the side of the bed. I slipped down, straightening my spine as much as I could. Peter placed an arm around my back and led me to the door, muttering comforting words which I chose not to hear.

‘Thank you for coming in Mrs Daniels,’ said the doctor. ‘I’ll see you again in a week.’

‘Yes, Doctor Sandeep. Thank you,’ I replied.

We walked out into the carpark and Peter opened the door, helping me into the passenger’s seat. My broad thighs slid in off the leather and I dropped into the cupped seat. Peter bent down to fold my legs in.

‘Leave it.’

‘Just trying to help…’

‘For God’s sake, I’m not an invalid, Peter.’

He closed the door and walked around to the driver’s side. He got in, put the keys in the ignition and before turning them leant over and kissed me on the cheek.

‘Darling, don’t worry. Please. Our little girl is going to be just fine.’

My head dropped forward, my chin folding flaps of flab on my neck until my head bobbed with tears on my chest.

‘What is it?’

‘Well…’

‘You heard what the doctor said: she’ll be just fine… our little girl.’

‘She’s not “ours”…per se.’

Lewis Crofts

Bruxelles, December 2006

Ladies and Gentlemen, please welcome Lewis Crofts !

Dnes je krásný den. Slunce vstoupilo do znamení Vah a začal astronomický podzim. A kromě toho nám trocha zákulisní mezinárodní diplomacie umožnila publikování práce dalšího přispěvatele - britského spisovatele Lewise Croftse.
Jako hors-d'oeuvre přinášíme jeho povídku Upside Down a věříme, že vbrzku uvedeme i výňatek z jeho románu The Pornographer of Vienna o životě Egona Schieleho, který letos vyšel s pochvalnými kritikami u Old Street Publishing v Londýně.
Vyzýváme též hostující překladatele, kteří budou mít chuť si povídku přeložit do češtiny, aby se přihlásili na známé adrese oh.cafe.saigon@gmail.com.

Páni, holky dělají i do recenzí! aneb Denní hlídka v Café Saigon

Kdo si nechá ujít Denní hlídku, tak je nesmírný memek.

Nejrychlejší jízda

„Jak nás mohla nerozvést, vyzuna jedna!“ ulevila si po dlouhém mlčení: „Měl jsi s rozvodem souhlasit!“

„Asi ano,“ připustil a pokrčil rameny.

Výtah v budově soudu byl téměř plný.

„Počkáme na další,“ navrhl.

„Že prej naše manželství není trvale a hluboko rozvrácený! Co by ještě chtěla? Dýmějovej mor? Kanibalismus?“

Přidržel jí dveře výtahu, tentokrát prázdného. Po obou stranách úst jí vystoupily dvě nehluboké vrásky. Po tolika letech už se naučil, že za to může on – že ji každý den připraví o významnou část její rovnováhy, zdraví a krásy.

„Třeba si taky myslí, že bysme to měli ještě zkusit,“ namítl zkusmo.

„Hovno!“

Kabina výtahu poskočila.

Povytáhla obočí: „Vezeš mě rozesraným výtahem? No super!“

Nic neříkal.

„Zajdeme na kafe?“ navrhl po chvilce. Výtah se zastavil mezi patry.

Brečela.

„To není nic proto tobě. Jen jsem se prostě těšila, že budu volná. Život před sebou, novej začátek a tak. A teď tady trčím zaseknutá ve výtahu s pořád stejným chlapem a nějaká frustrovaná kráva mi říká, že to s ním musím táhnout dál.“

Dotkl se jejího lokte. Vysmrkala se. Výtah se zachvěl.

„Máš někoho?“ zeptal se.

Popotáhla nosem a zavrtěla hlavou.

„Ale to není relevantní!“ řekla vzdorně: „Naše manželství nejde zachránit!“

Kabina výtahu znovu o pár stop poskočila a narazila na jednu stěnu výtahové šachty.

„Proč ses proboha neoholil aspoň dneska, když jdeš k soudu? Nebo kvůli mně třeba, když už beze mě tak hrozně nemůžeš bejt!“

„Nějak jsem na to nevzpomněl,“ řekl omluvně a přejel si rukou bradu. Nebylo to tak zlé.

Kabina praskala, jako by někdo drtil v louskáčku ořech. Začala se houpat zepředu dozadu a při každém zhoupnutí ještě o kus klesla. Pak zřetelně slyšeli, jak praská lano.

„Budeš něco dělat?! Aspoň jednou jedinkrát?!“

Její výzva se změnila v nepřerušený jekot, když se výtah konečně úplně utrhl. Připadalo mu to jako bojový pokřik beduínů, když se na koních ženou po dunách zlatého písku, a to bylo krásné.

Když padali, tak ji objal, a napadlo ho, jak je rád, že se mu podařilo své manželství zachránit.

Green Curry

...
Když Ramón utekl od Rosie a své dcery, pochodoval nocí po liduprázdných ulicích a s každým krokem se zbavoval kousku svého manželství: Rosieiných provinilých úsměvů, když Isobella začala plakat; boty na flamenco, dovezené ze Španělska, které visely v předsíni na stěně; jeho nevolnost v kostele, když sliboval věrnostdokudnássmrtnerozdělí; káva, kterou mu ráno nosila do postele, když zrovna spal doma; polohlasná rozmluva rodičů na schodech, když se v noci vraceli z partie bridže. Po několika hodinách došel na letiště; tam dal ghanské uklízečce na záchodech svůj snubní prsten a koupil si letenku na první let do Madridu. V letadle s nikým neflirtoval. V Madridu si pronajal pokoj v hotelu, vyplenil minibar, vlezl si do vany a krátce si poplakal. Druhý den navštívil zástupce šéfredaktora El País a nabídl se mu jako válečný fotograf do Bosny. Měl pro to ideální předpoklady: jeho výřečnost mu otevřela kdejaké dveře a díky svým lingvistickým vlohám byl brzy doma na všech stranách konfliktu. Jeho fotky nebyly sice profesionálně bezchybné, ale jako gringo do nich dokázal vnést originalitu. Fotil sarajevský olympijský stadion pokrytý mrtvolami. Fotil, jak se holandské modré barety stahují ze Srebrenice. Věděl, co se stane. Všichni to věděli. Holanďani odjedou domů na herinky a Karadžičovi gestapáci Srebrenici pohřbí. Myslel stále na svou matku, kterou několik let neviděl. Proč? Srbové si ho dají k snídani a on neuvidí svou matku. Díky svému ochrannému zbarvení přečkal masakr a nafotil fotky výjevů, kterým nevěřil, když je poprvé viděl naživo (ne příliš šťastně zvolené adjektivum), ani když je pox-té viděl na zvětšeninách. Pořídil si neprůstřelnou vestu a požádal o zpáteční letenku.
Ještě jedno angažmá, Ramóne, tvoje fotky jsou jedinečné. Potřebujeme, abys nafotil Brčko a pak šupem domů. A tak Ramón myslel na matku a fotil domy, jejichž fasády do jednoho byly protkány kulkami, jakoby se o ně bratrsky podělily. Připletl se k transportu, kterým stejní Karadžičovi řezníci s pomateným snem o Velké Srbiji odváželi muslimy k prohlubni za městem. Našli ho; mladý srbský vojáček se zarputilým pohledem a špičatou bradou mu sebral foťák a mrštil jím o zeď (jeho důstojník se zlobil, že je škoda kvalitního aparátu). Naložili ho do transportu k ostatním pasažérům: mladí tiše plakali a volali své matky, staří nehybně hleděli před sebe: jeden muž dostal hysterický záchvat, jiný tiše děkoval Alláhovi, že se nemusí dívat, co dělají s jeho ženou a dcerami.
Ramón strávil poslední minuty života, které mu měly být určeny, přemítáním o praktických věcech: za pár let je vyhrabe mezinárodní vyšetřovací komise OSN, ale většinu těl nebude schopna identifikovat; Miloševič i Karadžič se ztratí a ti vojáčci se vrátí ke svým rodinám, které je budou adorovat; příbuzní mrtvých muslimů pověsí těch pár zbylých srbských starousedlíků. Ta situace byla tak neskutečná, že měl Ramón pocit, jako by byl ve snu – i jeho tělo se tak pohybovalo, vedeno svou vlastní vůlí. Jeho pocit se umocnil, když všichni muži beze slova seskákali z korby náklaďáku – šli na jistou smrt, a přesto se nepokusili o jakýkoli akt vzdoru, kterým by svým katům alespoň ztížili práci. Jeden z odsouzených ten náklaďák dokonce šoféroval; po tváři se mu valily proudy slz. Popravčí četa byla složena výhradně z hochů mladších než Ramón; někteří se třásli rozčilením a Ramóna napadlo, že budou mít problém zacílit a že to tedy budou pěkná jatka. Seřadili je na okraj jámy, chvatně, nebyl čas na poslední cigaretu nebo na modlitbu. Ramón si myslel, že horší už to být nemůže, a pak si všimli, že v jámě už leží na dva tucty těl v podivných polohách, postříkané nazdařbůh šplouchanci černající krve jako úchylné umělecké dílo. V tu chvíli si Ramón přál, aby to už skončilo. Napadlo ho, jak by bylo efektní, kdyby ho zastřelili s modlitbou na rtech a proč vlastně ne, co asi tak může ztratit? A tak sledoval velícího důstojníka, a když uslyšel povel ke střelbě, začal nahlas odříkávat „Zdrávas Maria milostiplná“ a to bylo tak všechno, co stačil, protože v tu chvíli pocítil šlehnutí v pažích, nohou i krku a náraz ho srazil do hromady těl za ním. A tak jeden náklaďák plný mohamedánů a jeden odpadlý katolík svorně napadali do svého hrobu, Ramón se v pádu napůl obrátil a dopadl na bok. Jeden stařík se nepředpisově zhroutil na zem a vojáček se špičatou bradou se slovem „kuka“ zlostně dokopal jeho tělo k okraji jámy, kde se s žuchnutím svezlo na Ramóna.
„Tak a je to tady,“ pomyslel si Ramón: „umírám.“ A zavřel oči. Zalitoval, že se ani nepodíval na hodinky. Mohl znát hodinu své smrti. Za chvíli by měl začít ztrácet vědomí ze ztráty krve, pokud ovšem nemá zasažený životně důležitý orgán - to by bylo mnohem rychlejší. Na hlavě jistě zraněný nebyl. Co plíce a srdce? Začal vnímat kovový pach krve a zápach moči. Nemůže mít prostřelené plíce ani srdce; má přece neprůstřelnou vestu. Nezbývá než vykrvácet. Nemohl se pohnout. Stařík ve velmi obnošeném baretu, který ležel na něm, zapáchal nemytým tělem a nevyměňovaným prádlem. Ramón měl silné nutkání na zvracení, ale silou vůle ho zadržoval, aby se nezadusil zvratky. Kde je kurnik ten světelnej tunel a andělé, kteří mě mají doprovázet na druhou stranu? Jeho bezmocnost byla nesnesitelná, ale potlačoval slzy; bál se, že by ho vojáček se špičatou bradou uslyšel a dodělal nějakým obzvlášť ohavným způsobem. Na jednom uchu si ležel a druhé měl zalité krví (doufal, že svou vlastní), takže zvuky vnímal velmi špatně, ale po nějaké době se přizpůsobil a slyšel věci, které by raději neslyšel. Z jeho bezprostřední blízkosti se ozývalo pravidelné chrčení a lapání po dechu, jak se ten nešťastník marně snažil doplnit si zásoby kyslíku. Někde o kus dál se ozývalo volání. Pak výstřel a volání ustalo.
„Mám taky zavolat?“ napadlo Ramóna. Jedna čistá rána z milosti a bylo by. Neodvážil se. Kdyby aspoň mohl omdlít. Pak uslyšel jednoho z vojáků, jak říká veliteli, že chce hodinky toho cizince, a velitelovo rezolutní „ne“. Ramón zvažoval, že otevře oči. Nemohl hýbat hlavou a tak bylo jeho zorné pole dost omezené. Bylo jasné, že neuvidí Van Goghovy Slunečnice, ale při troše štěstí by mohl periferním viděním zjistit, co se děje vně jámy. Pomalu otevřel oči a uviděl ruku s chvějícími se prsty a špínou za nehty. Konečně omdlel.
O
Probral se. Nebyl mrtvý. Určitě nebyl v nebi. Ruka před jeho očima už spočívala klidně. Chrčení ustalo. Popravili je pozdě odpoledne a teď ještě mezi těly prosvítalo trochu světla. Nemohlo uplynout o moc víc než hodina. Nebyl mrtvý. Jeho zranění nebyla tak vážná, aby za hodinu stačil vykrvácet. To znamená, že možná nejsou tak vážná, aby vykrvácel během několika příštích hodin. Celé tělo mu brnělo a mravenčilo. Zkoušel, jak moc může roztáhnout plíce. Nešlo to. Nejspíš se tedy v průběhu několika příštích hodin bude pomalu dusit tlakem okolních těl. Plus oslabení organismu a dehydratace. I tak to může trvat dost dlouho. Podvědomě stále odsouval myšlenku na to, že by se mohl z té hromady vyhrabat, protože pro něj byla děsivější, než představa smrti.
Postupně si tu možnost začal uvědomovat. Paže a jednu nohu měl jistě prostřelené, poznal to podle pálení a pocitu horka. Takže těmi prostřelenými pažemi odvalí to tělo nad sebou a vyprostí se ze sevření těl, která ho svírala ze strany. Až se mu tohle podaří, přejde nebo přeleze nejkratší cestou přes ty mrtvoly. Neuvidí ho hlídka, kterou jistě k hrobu postavili, nestačí mezi tím přivézt další várku živých či mrtvých těl a nenapadne je zasypávat mrtvoly vápnem. Vyškrábe se po sypké, prašné stěně jámy ven. Nedostane sepsi a neomdlí. Zázrakem se dostane do nemocnice v Brčku, kde k němu budou přátelští a budou ho ošetřovat, dokud se neuzdraví. Pak ho posadí na letadlo domů a máma mu uvaří paellu. Pocit beznaděje ho objal a Ramón se rozplakal. Tentokrát vzlykal tím stoprocentním pláčem, který používáme ve chvílích skutečného neštěstí, vyrážel ze sebe táhlé vysoké „hí“, dokud se nezačal zalykat. Po chvíli začal přerývaně nadechovat a uvědomil si, že mu ubývá kyslík.
Pak si vzpomněl, že má v kapse vesty tubu s antibiotiky, kterou nosil pro každý případ. Stačí se k nim dostat a může zvrátit destruktivní proces, který v něm už začal zkázu. Vyleze z jámy a dá si první dávku. Pak se uvidí. Jeho antibiotika byla první hmatatelnou pomůckou k přežití. Zklidnil se. Uvědomil si, že naříkal na lesy, a nic se nestalo. Není tu nikdo, kdo by ho slyšel. Musí to udělat rychle; jestli k tomu ještě má sílu, má ji teď. Počká do tmy. Nevrátí se náhodou úderná jednotka Srbského Adolfa, jak si nechal říkat, před setměním, aby jámu zahrabali? Nechtělo se věřit, že by ji nechali celou noc odkrytou napospas zvěři, toulavým psům a náhodným svědkům. Ale znal přeci zvěsti, že muslimské a chorvatské oběti z tábora házeli jen tak do řeky a netrápili se nějakým budoucím svěděctvím. Ne, poleze hned. Ne, nejdřív se na to připraví. Dodá si mentální sílu, aby to zvládl. Zklidnil se. Pak centimetr po centimetru prošel svoje tělo, aby ho zaktivoval, od prstů na nohou až po temeno. Představil si, jak středem jeho čela prochází lanko, které ho z té díry vytahuje. Na jeho konci viděl Rosie. Zkusil pohnout prsty. Ani omylem. A znovu. Pak prsty na nohou. Nic. Jeho končetinami projížděla bolest, jako kdyby stál dlouho ve studené vodě. Neměl už kapacitu k pláči. Začal se modlit ke své nejmilejší světici, k Rosie. Vzpomněl si, jak si jako chlapec strčil hlavu do opěrky židle a nemohl ji vyndat. Když ho našla uplakaného matka, s klidem, ale rychle přinesla pilu, rozřezala židli a Ramóna vysvobodila; neřekla mu ani slovo, a ještě ho potom dlouho chovala a zpívala mu. Proč jsou proboha muži ponecháni, aby chodili po světě sami, když všichni vědí, že potřebují mámu?
Najednou uslyšel těsně vedle své hlavy žuchnutí a další pohyb. Ten vojáček se vrátil pro Ramónovy hodinky. Ramón cítil, jak se zvyšuje tlak na jeho těle a potom najednou lehkost, když mladík odvalil mrtvolu staříka. Ramón cítil, jak se mu do plic vevalil kyslík a srdce se mu rozběhlo ostošest. Vždyť pozná, že žije, že ještě nevychladl. Kdykoli na tuto neskutečnou epizodu později myslel, nejvíc ho šokovala bizarnost jeho vlastních myšlenek, relativně chladná hlava a praktičnost jeho uvažování. Protože se ta příhoda stala stálou součástí jeho snů, z kterých se vždy budil s hysterickým křikem, bezmocný, neschopný pohybu a uvažování.
Vojáček se sehnul a vzal Ramóna za hodinky.
„Dragan!“ ozvalo se odkudsi: „Zašto to radiš? Šta bi ti rekao otac da te vidi!?“ Mladík neochotně pustil Ramónovu ruku a přeskákal přes pole mrtvol ke svému veliteli. „Tůdle, ty pičusi!“zašeptal Ramón a uvědomil si, že mluví. Když mu fungují hlasivky, tak to ostatní se taky poddá. Vojáček se vrátil ke své jednotce; jistě bude dnes večer znásilňovat ženy tak dlouho, že na Ramónovy drahé hodinky zapomene.
úryvek (kapitola 71.-72.)

Utopené vosy

Vážení hosté,

dnes pro Vás máme skutečnou delikatesu: povídku Utopené vosy z povídkové knihy The Loudest Sound and Nothing mladé britské autorky Clare Wigfall . Tato její prvotina vychází u nakladatelství Faber v Londýně 6.září a recenze si lze přečíst zde a ve Financial Times zde
Enjoy a nestyďte se svěřit personálu se svými připomínkami.


Utopené vosy

Clare Wigfall

To léto, kdy Therese šlápla na vosí hnízdo a ukončila tak naše bosé toulky, pálilo slunce každý den a každý o tom mluvil. Staré dámy na lavičkách v parku se ovívaly značně ohmatanými výtisky Světa ženy a vzdychaly: „Och, takové horko!“ Já bažila po konverzaci; zpříma jsem seděla na dřevěné židli, usmívala se na znamení souhlasu a bedlivě sledovala, jestli snad ještě něco nedodají. Vypadalo to, že vedro je to jediné, o čem kdo byl schopný mluvit, a já jsem věděla, že až se počasí změní, budeme zase mluvit jen o tom jednom, s tím rozdílem, že si budeme dýchat do dlaní a nadávat na zimu.
Toho léta v drogerii vyprodali všechny opalovací krémy, záhony uschly a lidé museli stát ve frontě, aby se dostali do bazénu. Pozorovali jsme je, jak s ručníky přehozenými přes rameno či nacpanými do tašek čekali u zdi podél bazénu a poslouchali křik, jehož ozvěna se odrážela od vody uvnitř, a závistivě sledovali ty, kteří vycházeli s vlasy ještě vlhkými a očima zrůžovělýma od chlóru a nesli si od prodejních automatů sáčky s chipsy.
Bylo to poprvé, kdy mě zdi zahrady začaly omezovat; poprvé jsem konečně byla dost velká, abych vykoukla přes jejich mechem zarostlé vrcholky a mohla se dívat přes šiky zahrad a pověšeného ložního prádla, teď již vedrem zcela vysušeného a v těžkém vzduchu úplně nehybného, a slyšet plechový zvuk vzdálených tranzistorů a naříkání aut pomalu se pohybujících v horkém slunci s okny otevřenými, jako by to snad mohlo něco změnit.
To bylo toho léta, kdy překopali zahradu pana Mordecaie.


Zevnitř jsme slyšeli její křik. Stála jsem bosa na linu u dřezu a umývala nádobí od snídaně, líně je namáčela do saponátu a pozorovala hru světla na bublinách. Tyler, celý shrbený, jezdil pod kuchyňským stolem s náklaďákem a usmíval se rachotu jeho kovových kol. Její křik rozčísl den; lekla jsem se tak, že jsem upustila sklenici, která se rozbila o kohoutek a spadla do vody v dřezu. S vřískotem pobíhala po zahradě se svatozáří z rozzuřených vos, která rozpíjela její obrysy, a copy jí tančily kolem hlavy.
Několik prvních okamžiků jsem tam jen tak stála s pusou dokořán a sledovala ji špinavým kuchyňským oknem a prostě jsem se k Therese ani ke všem těm vosám vůbec nechtěla přiblížit. Když jsem běžela k zadnímu vchodu, Tyler vstal a začal se batolit za mnou. Pamatuji se, že se začal smát, když jsem na ni namířila hadici – myslel, že je to všechno nějaká legrace. Therese, z které kapala voda a jejíž letní šaty se přilepily na puntíkování rudých štípanců, se prořvala do odpoledne. Na trávě kolem ní ležely na zádech tmavé vosy a kopaly nožkama, ale jejich křídla byla příliš promočená, než aby mohly vzlétnout.

Máma bývala celý den v práci a nechávala nás samotné. Občas jsem je vzala ven; Therese si olupovala strupy, zatímco Tyler byl připoutaný ve svých golfkách. Chodili jsme do parku, já jsem sedala u houpaček a pozorovala kluky, kteří postávali v hloučku u veřejných záchodků a pokuřovali cigarety.
Jindy jsme prostě leželi na zahradě a vstřebávali to horko. Z růžových kalhotek a starého nátělníku, který jsem ustřihla těsně pod bradavkami, jsem si vyrobila bikiny. Měla jsem sluneční brýle ze zeleného plastu, které jsem si koupila v obchodě na rohu, a žluté žabky, které jsme teď museli nosit. Zatímco jsem se opalovala, Therese slídila v trávníku a hledala vosí mrtvolky. Když nějakou našla, položila ji na dlažbu a kamenem ji rozdrtila na prach. Tyler vedle ní seděl na bobku a tvářil se moudře. Líně jsem je pozorovala a občas zvedla ruku, abych ukázala na další mrtvou vosu ležící mezi stébly trávy.
Bylo to nějak začátkem srpna, když Therese a Tyler začali hrabat pod zahradní zdí. Seděli v jejím stínu, usilovně hrabali klacíky a suchou zemí plnili umělohmotný kyblík.
„Pomoz nám, Eveline,“ volali: „kopeme cestu do Austrálie,“ ale já jsem jen obrátila oči v sloup a otočila list ve svém časopise. Ta práce je na chvíli zaměstnala; pak přišli za mnou a povalovali se někde poblíž. Tyler ležel na břiše a odfrkával, protože ho tráva šimrala v nose, a Therese mi ve vlasech splétala tenké pramínky.
Tak jsme tam leželi a čekali, až se vrátí máma, v uniformě s propocenými průramky. Přišla domů a sedla si, položila si nohy na jednu z kuchyňských židlí a stěžovala si, jak jí otékají. Přitom se dívala, jak chystáme rybí prsty nebo kuřecí nugety.

V tom horku se všechno zdálo být namáhavé. Pamatuji si den, kdy jsem ležela na zádech se zavřenýma očima. Therese skončila s kopáním a ležela rozplácnutá vedle mě. Jednu buclatou ruku měla ve vlhkém objetí ovinutou kolem mého kolena. Horce mi dýchala na bok. Otevřela jsem oči a pomalu zamžourala proti slunci. Druhou paži měla Therese pohozenou za hlavou.
Nejdřív jsem si všimla záblesku. Uviděla jsem ho, když mávla rukou, aby zahnala bzučící mouchu. Její palec těsně objímal tenký zlatý prsten, hustě pokrytý drobnými diamanty. Mezi kamínky uvízla špína, přesto ale odrážely slunce a třpytily se. Nejdřív jsem nereagovala. Jen jsem tam ležela a dívala se.
„Therese,“ řekla jsem nakonec: „odkud máš ten prsten?“
„Našla jsem ho,“ povzdechla si.
Zvedla jsem se na loket a vzala její ruku do své, abych si ten malý šperk prohlédla zblízka.
„Kde?“ zeptala jsem se.
Therese zívla, přetočila se na bok a vstala. Odvedla mě k díře, kterou hloubili. Byla už hluboká a dlouhá a vedla pod naší zdí do zahrady pana Mordecaie. Klekly jsme si a zíraly do jejích hlubin. Bylo v ní příliš temno na to, abychom něco viděly. Therese vzala mou ruku a vedla ji do díry. Okamžitě jsem věděla, co jsem nahmatala, ale řekla jsem Therese, aby rychle běžela pro baterku. O chvíli později byla zpátky, takže jsme si mohly posvítit. Na konci tunelu se k nám natahovala bledá ruka.
Dívaly jsme se a nic neříkaly. Kůže byla místy nafialovělá, nehty polámané a plné hlíny. Najednou se den kolem nás úplně ztišil, jako kdyby úplně všechno zadrželo dech.
„Therese,“ řekla jsem konečně: „myslím, že by se ta díra měla zahrabat.“
Plastovým kyblíkem jsme nahrnuly hromádky hlíny zpátky na původní místo a uplácaly zem rukama.
Natáhla jsem se k Therese, sundala jí prsten z palce a nasadila si ho na pravý ukazovák. Neprotestovala.

A tak kopání přestalo. Ignorovali jsme holý kus země podél zdi, znamení nezdařeného australského projektu. Prsten jsem vyčistila starým kartáčkem na zuby a občas ho nosila, ale jen tehdy, když byla máma v práci.
Dlouhé dny se stále přelévaly jeden v druhý. Když nás máma ukládala, bylo pořád ještě světlo. Za našimi okny, zataženými závěsy, pokračoval běh světa a my ho slyšely, ještě jasněji než za zimních nocí, kdy bývala tma. Tylerovi a Therese bylo příliš horko a byli příliš unavení na to, aby měli pocit, že jim něco utíká, ale já jsem pod svou přikrývkou byla vzhůru a poslouchala ulici a tlumený hlas mámina rádia zezdola.

Jednou v noci se Therese vzbudila pláčem ze zlého snu. Odšourala se do mámina pokoje a já je slyšela přes chodbu; mámin hlas byl uklidňující a ospalý, Theresin zředěný slzami: „...a já zalívala zahradu, mami, tou modrou konvičkou, a ono to začalo růst…“
„Pššš, spinkej, broučku.“
Přála jsem si, aby to mámino něžné šeptání bylo pro moje uši. Když jsem zavřela oči, viděla jsem Theresin sen, paži, která vyrůstá z hlíny.

Prázdniny se začaly chýlit ke konci. Dny se ještě pořád dusily horkem a my tak zoufale nevěděli, jak je zaplnit, že nám dokonce začala chybět škola. Velmi zřídka nám máma nechala drobné na sladkosti. Kupovali jsme si lentilky, olizovali ty červené a natírali si rty rudým potravinovým barvivem. Přesně to jsme dělali, když zazvonil zvonek u dveří. Moje žabky pleskaly o podlahu, když jsem šla chladným domem otevřít domovní dveře. Na prahu stáli muž a žena.
„Je doma tatínek nebo maminka, děvče?“
Když se ptal, díval se nám přes ramena do předsíně.
Zamrkala jsem na ně skrz své sluneční brýle. Therese i Tyler byli přilepení k mým nahým nohám a Tyler si hrál s gumičkou na kalhotkách mých bikin. Vyšpulila jsem na ně své lentilkově červené rty a odpověděla, že je máma v práci a před šestou se nevrátí. Pravou ruku jsem měla schovanou za zády.
Žena se k nám sklonila a usmála se. Snažila jsem se být vyšší.
„Možná byste nám mohli pomoct vy. Jsme od policie a chceme se jen zeptat na pár věcí.“
Natáhla ruku s fotografií holky ve věku tak šestnáct sedmnáct. Taková fotka z prázdnin. Dívka byla opálená a usmívala se na něco za objektivem.
„Myslíte, že jste tuhle dívku viděli?“
Všichni jsme se podívali a pak zavrtěli hlavou.
„Víte to určitě?“
Přidržela nám fotku ještě blíž: „Třeba jste ji viděli na ulici nebo tak něco?“
Znovu jsme zavrtěli hlavou. Chlápek si povolil límec a otřel si z čela pramínek potu. Zachytil můj pohled a usmál se na mě. Neopětovala jsem jeho úsměv.
„No, tak to bude všechno,“ řekla ta žena a pustila ruku s fotografií podél těla. „Moc jste nám pomohli, děkujeme.“
Vztáhla ruku, aby Tylerovi trochu pocuchala kadeře. Ještě těsněji se přitiskl k mojí noze.
Zavřela jsem dveře a chvíli jsme čekali; slyšeli jsme, jak odcházejí pěšinkou v naší zahradě a pak otevírají sousední vrátka u pana Mordecaie. Jak jsme tam společně stáli v tmavé předsíni, pohrávaly si mé prsty chvíli mimoděk s prstenem. Nikdo z nás nic neřekl. Vzala jsem Therese i Tylera za ruce, otočila se a společně jsme vykročili zpět do sluncem zalité zahrady.

Milé Micinky,

které svým manželům začasté vyčítáte, že nebývají doma tak často, jak byste chtěly! Mám pro Vás zprávy z Číny!
...Čínský muž se měl chovat zdrženlivě a vznešeně i v rodině. A tak byla babička zticha a jen mu ráno, než vstal, masírovala prsty u nohou a večer mu hrála na čchin. Po týdnu jí generál náhle řekl, že odjíždí. Nevysvětlil kam a ona věděla, že není vhodné se ptát. Její povinností bylo čekat, až se vrátí. Čekala šest let...
...Zjistil, že má milostný poměr s jedním ze sluhů; nechal ji proto přivázat k posteli, nacpat jí do úst roubík a na něj kapat čistý alkohol, až se pomalu udusila. "Samozřejmě, že jsem jí neposkytl tu milost, aby zemřela rychle. Když žena zradí muže, je to ta nejhnusnější věc, jakou může udělat." (ehm ehm)...
A na mezigenerační téma:
...Zpochybňovat rodičovské rozhodnutí se považovalo za nedostatek povinné úcty k rodičům, rovnající se velezradě. I kdyby odmítla přivolit otcovu přání, nebrali by ji vážně a její čin by vykládali jako touhu zůstat u rodičů. Jediný způsob, jak říct ne a být brána vážně, bylo spáchat sebevraždu. Babička skousla ret a neřekla nic...
...Pokaždé, když se babička zmínila o tom, jak je nešťastná, jí otec začal dělat kázání a napomínal ji, že ctnostná žena má potlačit své city a netoužit po ničem, co by se vymykalo jejím povinnostem k maželovi. Je v pořádku, že se jí po manželovi stýská, to je mravné, ale nesmí si stěžovat. Ve skutečnosti nemá mít žena žádné názory, a pokud je má, nesmí být tak nestoudná, aby je vyjadřovala. A citoval jí čínské rčení: Jsi-li vdaná za kohouta, poslouchej kohouta, jsi-li vdaná za psa, poslouchej psa...

Tak.

Tímto končí můj příspěvek z oboru kulturní komparatistiky. Všechny použité citáty pocházejí z knihy Divoké labutě Jung Changové a vztahují se k období počátku 20.století.

Vodní lyžař

20.června 1992

Berta se probudila horkem a chrčením klimatizace. Otočila se na bok a zkoušela ještě usnout. Anton spal sice v druhé ložnici, ale jeho chrápání rezonovalo celým bungalovem. Vstane a napije se studené vody. V kuchyňce zakopla o jeho boty. Lino bylo pocintané a byly na něm černé šlápoty. Povzdechla a došla pro mop. Při vytírání si začala zpívat.

„Kdopak se nám to tu rozezpíval?" zeptal se s rozespalým úsměvem: „Nějaká víla snad?"

Anton stál ve dveřích své ložnice, s jednou rukou na klice a druhou napůl na svém břiše a napůl za trenkami.

„Dobré jitro, miláčku," řekl a políbil ji na čelo: „Už zase vytíráš? I na dovolené?"

„Udělám kafe," odpověděla.

„Copak dnes máme za den?" zeptal se šibalsky.

„Hrozný horko. Na vlnách se dělají čepice, bude správně foukat. Jenomže všichni surfaři ještě chrápou."

„A ještě?" zeptal se a hlas se mu téměř chvěl.

Pokrčila rameny; věděla to však dobře.

„Už mi můžeš dát můj narozeninový dárek!"

Opřela mop o stěnu a plácla se dlaní do čela: „Opravdu? To ten rok ale utekl!"

Přejela si jazykem horní i dolní zuby a usmála se na něj: „Tak jdeme na to!"

Pak si klekla na právě vytřenou podlahu a pustila se do nadělování.

•

Kvečeru už se horko dalo lépe snášet. Anton vzal plážová lehátka a chystal se je odnést na molo, kde vysedávali každý rok ve stejnou dobu, večer co večer.

„Hej, Berto!" zavolal: „Na našem místě sedí nějakej vocas s ňákou nítěnkou!"

Pokrčila rameny: „Tak si projednou sedneme někam jinam!"

„A nemám je poslat do prdele?"

Mávla rukou.

Anton odnesl lehátka na kamenitou pláž, ale neustále ty dva nevraživě pozoroval. Uvolnil se až při třetí sklence.

Sloupla si z chodidla kus mořské trávy a zeptala se mimochodem: „Myslíš, že se s tou klimatizací dá něco udělat? Jako se mi zdá, že už to skoro nechladí a jenom to chrochtá."

„No, pochybuju. Jak víš, tak moje specializace je špičková ochrana bankovních systémů, nikoliv údržba a opravy klimatizace."

Obrátila oči v sloup, ale nic neřekla.

„Pamatuješ, když jsme sem přijeli poprvé, jak nám to přišlo úžasný? Jako že máme vlastní domeček a dokonce s klimatizací, to byl úplnej luxus! Jak je to dlouho, deset let?"

„Dvanáct," odpověděla.

„Jasně, to byly děti malý. Pamatuješ, jak si Robin narval do nosu šutr o velikosti půldolaru a podařilo mu ho vysmrkat, až když v čekárně ambulance uviděl škvírou ve dveřích toho chlupatýho doktora?" zasmál se hodně nahlas, aby ho slyšel mladý pár na molu.

Berta si lépe pamatovala, jak tehdy uklidňovala malou Gretu, která ze spaní křičela: „Ne, prstem ne!" a když se jí pak ptala, o čem se jí zdálo, svěřila se jí, že jí v jejím snu táta mazal máslo na rohlík prstem. „Ach, ano, to byl opravdu hrozný sen!" chlácholila ji tehdy Berta, ale ten otřesný sen od té doby občas mívala sama.

Usmála se: „Jasně, že si to pamatuju. Tehdy jsme čítali Updikea a Irvinga. Naše americký období."

Anton svraštil obočí, jak se zamyslel: „Updikea jsem v životě nečet."

Trochu povysunula spodní čelist: „Ale jak se za mnou chlapi otáčeli a pískali na mě, to si pamatuješ, ne? Jak jsem nosila ten kovbojskej klobouk?"

Podíval se na ni, jako by si nebyl jist, zda nežertuje: „Klobouk?"

Mladý pár na molu se zvedl a aniž by jim věnoval jediný pohled, prošel kolem nich. Mladík byl běžný prototyp Středomořce ve slunečních brýlích a s houpavou chůzí; dívka je však oba naplnila smutkem, když pružně téměř protančila kolem nich a dlouhé vlasy jí poskakovaly po pevné opálené pleti a jejích bezstarostných šestnáct let vědělo pendrek o zažívacích potížích a zákonu simultánní poruchy všech spotřebičů v domácnosti.

Dívali se za nimi a nic neříkali. Anton se pak praštil pěstí do břicha a poznamenal, že by něco menšího sněd.

Vodní hladina teď ležela klidně jako zrcadlo. Surfová prkna už zase odpočívala a průlivem projela jen tu a tam plachetnice či rybářská loďka. A jako vždycky, syn majitelky kempu za motorovým člunem na vodních lyžích.

A Anton jako obyčejně pronesl: „Tohle je teda frajeřina, ne? Tohle se chci naučit. To vypadá jako správnej sport."

Bertě na horním rtu vyrazil pot.

„Půjdu dovnitř, začínají kousat komáři."

21.června 1999

„Tak jak ses vyspala?" zeptal se Anton a chystal snídani.

Neodpověděla. Nad bungalovem kroužilo pár racků a kdákalo.

„To je stejně neuvěřitelný, jaká je mezi náma pořád vášeň!" zašeptal jí do ucha a zezadu ji objal.

Něco si zabručela a znělo to úplně jako „Nasrat!".

Anton neztrácel optimistickou náladu: „Tak co, dáme si závod k bójce?"

Berta beze slova odešla na terasu a do klína si položila soubor Bukowského povídek.

Zadívala se přes zátoku na „svůj" dům: starý kamenný středomořský dům, ke kterému vedla řada kamenných schodů, zakrytých loubím z vinné révy, vistérie a bouganvilií. Ten dům, o kterém jí před patnácti lety slíbil, že jí ho koupí. Bože, nejspíš to patřilo k věku, že mu byla schopná uvěřit. Byl tehdy pěkně urostlý a zdálo se, že je lecčeho schopný. Teď jeho postava čím dál tím víc připomínala jeho otce: neforemný soudek na dvou dlouhých nohou. „Její" dům byl za těch patnáct let už dvakrát na prodej (nechala si od realitní agentky zasílat nabídky) a dvakrát změnil majitele. Pomerančovníky, ibišky a oleandry na jeho dvoře byly čím dál bohatší, zatímco jejich bungalov, který měli na tuto dobu rezervovaný na příštích dvacet let, byl stále oprýskanější a vypadal, že se brzy propadne do země.

Anton vyšel ven a Berta rychle otevřela knihu a začetla se.

„Helemese, ten frajer ještě pořád jezdí," zvolal Anton a sledoval mladého Toniho, který se, ač se zatím stačil oženit a mít děti, nevzdal svého vodního lyžování a jeho triky se ještě zdokonalily.

„Tohle bych chtěl umět!" řekl uznale Anton.

Berta ho ignorovala.

„Hej, ty jsi navostro?!" řekl najednou překvapeně.

Posunula si brýle na nose, přimhouřila oči a řekla, jako když se seká led: „Nějakej problém? Co si pamatuju, tak se ti to ještě před pár lety líbilo."

"No, před pár lety to bylo o něčem jiným. I když, jsou i lidi," pokrčil rameny a začal se pochechtávat: „kterejm chutnaj ústřice."

Bez vteřiny zaváhání po něm mrštila svou knihou: „A ty bys měl přestat svůj vocas strkat do těch mladejch rozhoďnožek, který jsou tak blbý, že nedokážou pochopit, co jsi za kreténa! Ústřice, panebože! Dobře víš, že mi chutnaj - a za celou tu dobu, co sem jezdíme, jsi mě na ně nevzal ani jednou! Ani jednou!"

Anton byl trochu rozladěný, že mu vzala vítr z plachet jeho ústřicového vtipu. Zamumlal si pro sebe: „To není fér. Ty zase zpíváš jak čtyry slepý bobři!"

23.června 2006

Toni si povšiml, že zatímco on celé odpoledne vozil za člunem německého důchodce, kterému se nepodařilo se na lyže ani jednou postavit, tak ten pár, který sem jezdil už roky, sedí celou tu dobu bez pohnutí na molu a popíjí víno (zaregistroval, že načali třetí láhev), aniž by padlo jediné slovo.

Německý důchodce vypadal trochu zkroušeně, ale Toni na ně vesele zavolal: „Nezkusíte to taky?"

Anton bodře zavrtěl hlavou: „Ještě nejsme úplně připravený!"

„Kdybyste snad potřebovali něco jinýho... cokoliv?" zavolal na ně ještě Toni.

„Neboj, Toni, řekneme si," odvětila Berta a obrátila se na svého muže: „Nechlastej tolik - musíš si hlídat cukr."

15.června 2007

Berta seděla na svém obvyklém místě na molu a hleděla na vodní hladinu, kde už hodinu jezdil Toni ve svém člunu a místo lyžaře za sebou na laně vláčel předmět o velikosti bójky.

Opodál seděl pár německých důchodců, další z pravidelných návštěvníků kempu. Ona si čistila brýle a polohlasně pravila ke svému manželovi: „Jéžišmarjá, kdybych nevěděla, že to je úplná kravina, přísahala bych, že to, co ta ženská tak dlouho balila do igelitu a Toni to teď celou věčnost vozí za lodí, vypadá úplně jako urna!"

Pan Wo chce domů

Pan Wo seděl bez hnutí na posteli svého hotelového pokoje. Zdálo se, že si na chvíli zdříml, a teď se snažil rozpomenout, kde vlastně je. Přistoupil k oknu, ale ani pohled na nádraží a logistické sklady mu nenapověděl. Brugy, Manchester, Lyon? Ta města mu začala splývat, jako když se míchají barvy. Ani podle hotelového pokoje se nedalo soudit, snad s tou výjimkou, že v Anglii v nich mívají elektrické varné konvice a čaj.

Dala se do něj zima. No ovšem, Groningen, severní Holandsko, město, kde pro jeho kosti nikdy nebude dost teplo. Cesta vlakem z Amsterodamu sem trvala 5 hodin, a to ještě museli přestupovat. Když se pan Wo ptal průvodčího, zda jsou ve správném vlaku, ten zavrtěl hlavou. Jeho nadřízený pan Sai So na něj upřel tázavý pohled. Průvodčí pak vyprskl smíchy. Pan Wo tento vtip nepochopil, ale pan Sai So mu průvodčího žertík i beztak kladl za vinu.

Potřeboval svou ženu Jin, aby ho zahřála. Pocítil tlak v podbřišku a s překvapením si uvědomil, že myslí na hotelovou štětku, po které letmo zatoužil v lobby baru. Byla subtilní, ale vysoká; většinu obličeje jí zakrývala špinavě blond patka, což ho vzrušilo – rád by to dělal s ženou bez tváře.

Jeho žena Jin. Když se ubytoval v hotelu, vyrazil do ulic města, aby jí pořídil nějakou drobnost. Viděl však pouze rolety obchodů, jak se jedna za druhou zavírají. Padla šestá a ulice města se vyprázdnily. Zdálo se, že je najednou úplně sám. Jediným společníkem mu byl studený vítr, který hnal starobylými uličkami sladkou vůni z cukrovarů. Ve vitrínách obchodů poblikávala vánoční výzdoba. Prošel kolem vyhlášeného klubu Vera a málo dbal, že v něm vystupovaly legendy jako U2 či Joy Division. Tak jako tak bylo ještě zavřeno.

Vrátil se na postel. Venku se ozvalo táhlé hučení či pískání. První, na co pomyslel, byl konec světa. Hned potom pomyslel na Boschovu Zahradu pozemských rozkoší, kterou minulý týden viděl v Pradu.. Pustil televizi, aby hučení přehlušil. Již téměř reflexivně se procvakal k pornokanálu. Většinu obrazovky – až na tenké proužky po okrajích, kde probíhal pohyb zcela irelevantních tělesných částí – zakrývalo upozornění, aby potvrdil, že chce sledovat placený kanál. Pan Wo si povzdechl; představa obličeje pana Sai So ve chvíli, kdy na hotelovém účtu najde platbu za sledování porna, mu vůbec nepřipadala úsměvná. Zvuk však nebyl ničím rušen a tak pan Wo chvíli bedlivě naslouchal, dokud se program automaticky nevypnul. V tu chvíli se jeho pokoj znovu zaplnil hučením, které jako by přicházelo ze samotného Armagedonu. Takové bezpohlavní zvuky nebylo v Šanghaji možné slyšet ani na jedinou pikosekundu. Chytil si do dlaní rukávy své košile a zatáhl.

Jeho žena Jin. Rád by byl s ní, až přijde konec světa. Ty její zvláštní zvyky, které se mu zkraje zdály být tak provinční, ale časem se naučil mít je rád: vždycky, když vešel do místnosti, tiše ji opustila, jako by ho svou přítomností obtěžovala. Její funění a huhlání, když se pohybovala po kuchyni a chystala polévku ze žlutých květů. Její zvláštní vůně po ibišku, který si vtírala do vlasů. Jak se jí rozšířily nozdry, kdykoliv měla pocit, že je v nebezpečí. A jak dokonale její tělo přiléhalo k jeho, když ho zahřívala. Erekce byla zpět.

Pan Wo zavolal na recepci a zeptal se baculaté recepční, co je to za zvláštní zvuk. „Very disturbing noise“, tak se vyjádřil. Ach, to ona neví, a aby řekla pravdu, tak ho ani neslyší; a i kdyby ho slyšela, nejspíš by s tím nemohla nic dělat. Může mu ještě nějak pomoci? Vlastně ano, řekl, ať mu nahoru pošle tu prostitutku z baru. Na opačné straně aparátu bylo chvíli ticho a pak baculatá recepční odvětila, že se vynasnaží. „And no pimps, please,“ řekl ještě, než zavěsil.

Že je něco špatně, poznal hned podle toho, jakou silou ta ženská zabušila na dveře. Vtáhl břicho i tváře a rozvážně otevřel. Ta osoba (jiné slovo ho nenapadlo), která se jednou rukou opírala o rám dveří, byla obtloustlá, zmalovaná a měla na sobě černé děrované punčochy, které byly na několika místech roztržené a podkožní tuk se z nich dral ven. Rozhodně to nebyla ta vysoká blondýna, kterou viděl v lobby baru. Pomsta recepční? Možná, že dívka s chybějící tváří právě bavila pana Sai So na jeho pokoji.

Štětka za jeho dveřmi se usmívala napůl lascivně a napůl s vědomím vlastní trapnosti.

„But this is a terrible misunderstanding!“ vyhrkl a zabouchl dveře svého pokoje.

Chvíli bylo ticho a pak se znovu ozvalo bušení na dveře. Pan Wo si lehl do postele a schoulil se do klubíčka. Digitální budík ukazoval teprve čtvrt na devět. Hučení zvenku nepřestávalo. Siréna za jeho dveřmi holandsky chvíli křičela, chvíli kvílela a pak přešla v pláč. Jak dlouho tohle vydrží? A jaká je pravděpodobnost, že to jeho vedoucí pan Sai So, který měl pokoj přes chodbu, nezjistí? Dvacet procent? Deset? Nejradši by jí dal peníze, aby odešla, ale měl z ní strach. Byl v pasti; nemohl ven a nemohl si dokonce ani u hotelové služby objednat jídlo na pokoj. Chtělo se mu taky brečet. Netušil, kolik času uběhlo, ale jekot a nadávky po chvíli ustaly.

Zazvonil telefon.

„Pane Wo, kde jste?!“ ozval se veselý hlas pana Sai So. Že to musí taky vidět – ta hezká slečna mu v baru ukazuje, jak správně sníst herinka – že ho strčí do úst celého a najednou! Ano, jistě, že hned přijde, odpověděl pan Wo a usmál se. Stoupnul si před zrcadlo a dal si facku z obou stran. Taková klukovina! Málem se rozplakal steskem po domově. A proč? Kvůli hučení, které nejspíš pochází ze vzdáleného přístavu.

Teď půjde do baru a bude se dívat, jak ta prostitutka polyká herinky. Když všechno půjde dobře, uvidí toho mnohem víc. Ráno se bude od pana Sai So učit, jak správně postupovat při jednání tak, aby dosáhl těch nejlepších možných podmínek – tak jako tolikrát předtím. A možná, že až se následující den přesunou do Brém, tak ho pan Sai So nechá zasahovat do vyjednávání.

Spláchnul pro štěstí a ještě se před zrcadlem upravil. Jeho žena Jin by na něj byla pyšná.