Milé Micinky,

které svým manželům začasté vyčítáte, že nebývají doma tak často, jak byste chtěly! Mám pro Vás zprávy z Číny!
...Čínský muž se měl chovat zdrženlivě a vznešeně i v rodině. A tak byla babička zticha a jen mu ráno, než vstal, masírovala prsty u nohou a večer mu hrála na čchin. Po týdnu jí generál náhle řekl, že odjíždí. Nevysvětlil kam a ona věděla, že není vhodné se ptát. Její povinností bylo čekat, až se vrátí. Čekala šest let...
...Zjistil, že má milostný poměr s jedním ze sluhů; nechal ji proto přivázat k posteli, nacpat jí do úst roubík a na něj kapat čistý alkohol, až se pomalu udusila. "Samozřejmě, že jsem jí neposkytl tu milost, aby zemřela rychle. Když žena zradí muže, je to ta nejhnusnější věc, jakou může udělat." (ehm ehm)...
A na mezigenerační téma:
...Zpochybňovat rodičovské rozhodnutí se považovalo za nedostatek povinné úcty k rodičům, rovnající se velezradě. I kdyby odmítla přivolit otcovu přání, nebrali by ji vážně a její čin by vykládali jako touhu zůstat u rodičů. Jediný způsob, jak říct ne a být brána vážně, bylo spáchat sebevraždu. Babička skousla ret a neřekla nic...
...Pokaždé, když se babička zmínila o tom, jak je nešťastná, jí otec začal dělat kázání a napomínal ji, že ctnostná žena má potlačit své city a netoužit po ničem, co by se vymykalo jejím povinnostem k maželovi. Je v pořádku, že se jí po manželovi stýská, to je mravné, ale nesmí si stěžovat. Ve skutečnosti nemá mít žena žádné názory, a pokud je má, nesmí být tak nestoudná, aby je vyjadřovala. A citoval jí čínské rčení: Jsi-li vdaná za kohouta, poslouchej kohouta, jsi-li vdaná za psa, poslouchej psa...

Tak.

Tímto končí můj příspěvek z oboru kulturní komparatistiky. Všechny použité citáty pocházejí z knihy Divoké labutě Jung Changové a vztahují se k období počátku 20.století.

Vodní lyžař

20.června 1992

Berta se probudila horkem a chrčením klimatizace. Otočila se na bok a zkoušela ještě usnout. Anton spal sice v druhé ložnici, ale jeho chrápání rezonovalo celým bungalovem. Vstane a napije se studené vody. V kuchyňce zakopla o jeho boty. Lino bylo pocintané a byly na něm černé šlápoty. Povzdechla a došla pro mop. Při vytírání si začala zpívat.

„Kdopak se nám to tu rozezpíval?" zeptal se s rozespalým úsměvem: „Nějaká víla snad?"

Anton stál ve dveřích své ložnice, s jednou rukou na klice a druhou napůl na svém břiše a napůl za trenkami.

„Dobré jitro, miláčku," řekl a políbil ji na čelo: „Už zase vytíráš? I na dovolené?"

„Udělám kafe," odpověděla.

„Copak dnes máme za den?" zeptal se šibalsky.

„Hrozný horko. Na vlnách se dělají čepice, bude správně foukat. Jenomže všichni surfaři ještě chrápou."

„A ještě?" zeptal se a hlas se mu téměř chvěl.

Pokrčila rameny; věděla to však dobře.

„Už mi můžeš dát můj narozeninový dárek!"

Opřela mop o stěnu a plácla se dlaní do čela: „Opravdu? To ten rok ale utekl!"

Přejela si jazykem horní i dolní zuby a usmála se na něj: „Tak jdeme na to!"

Pak si klekla na právě vytřenou podlahu a pustila se do nadělování.

•

Kvečeru už se horko dalo lépe snášet. Anton vzal plážová lehátka a chystal se je odnést na molo, kde vysedávali každý rok ve stejnou dobu, večer co večer.

„Hej, Berto!" zavolal: „Na našem místě sedí nějakej vocas s ňákou nítěnkou!"

Pokrčila rameny: „Tak si projednou sedneme někam jinam!"

„A nemám je poslat do prdele?"

Mávla rukou.

Anton odnesl lehátka na kamenitou pláž, ale neustále ty dva nevraživě pozoroval. Uvolnil se až při třetí sklence.

Sloupla si z chodidla kus mořské trávy a zeptala se mimochodem: „Myslíš, že se s tou klimatizací dá něco udělat? Jako se mi zdá, že už to skoro nechladí a jenom to chrochtá."

„No, pochybuju. Jak víš, tak moje specializace je špičková ochrana bankovních systémů, nikoliv údržba a opravy klimatizace."

Obrátila oči v sloup, ale nic neřekla.

„Pamatuješ, když jsme sem přijeli poprvé, jak nám to přišlo úžasný? Jako že máme vlastní domeček a dokonce s klimatizací, to byl úplnej luxus! Jak je to dlouho, deset let?"

„Dvanáct," odpověděla.

„Jasně, to byly děti malý. Pamatuješ, jak si Robin narval do nosu šutr o velikosti půldolaru a podařilo mu ho vysmrkat, až když v čekárně ambulance uviděl škvírou ve dveřích toho chlupatýho doktora?" zasmál se hodně nahlas, aby ho slyšel mladý pár na molu.

Berta si lépe pamatovala, jak tehdy uklidňovala malou Gretu, která ze spaní křičela: „Ne, prstem ne!" a když se jí pak ptala, o čem se jí zdálo, svěřila se jí, že jí v jejím snu táta mazal máslo na rohlík prstem. „Ach, ano, to byl opravdu hrozný sen!" chlácholila ji tehdy Berta, ale ten otřesný sen od té doby občas mívala sama.

Usmála se: „Jasně, že si to pamatuju. Tehdy jsme čítali Updikea a Irvinga. Naše americký období."

Anton svraštil obočí, jak se zamyslel: „Updikea jsem v životě nečet."

Trochu povysunula spodní čelist: „Ale jak se za mnou chlapi otáčeli a pískali na mě, to si pamatuješ, ne? Jak jsem nosila ten kovbojskej klobouk?"

Podíval se na ni, jako by si nebyl jist, zda nežertuje: „Klobouk?"

Mladý pár na molu se zvedl a aniž by jim věnoval jediný pohled, prošel kolem nich. Mladík byl běžný prototyp Středomořce ve slunečních brýlích a s houpavou chůzí; dívka je však oba naplnila smutkem, když pružně téměř protančila kolem nich a dlouhé vlasy jí poskakovaly po pevné opálené pleti a jejích bezstarostných šestnáct let vědělo pendrek o zažívacích potížích a zákonu simultánní poruchy všech spotřebičů v domácnosti.

Dívali se za nimi a nic neříkali. Anton se pak praštil pěstí do břicha a poznamenal, že by něco menšího sněd.

Vodní hladina teď ležela klidně jako zrcadlo. Surfová prkna už zase odpočívala a průlivem projela jen tu a tam plachetnice či rybářská loďka. A jako vždycky, syn majitelky kempu za motorovým člunem na vodních lyžích.

A Anton jako obyčejně pronesl: „Tohle je teda frajeřina, ne? Tohle se chci naučit. To vypadá jako správnej sport."

Bertě na horním rtu vyrazil pot.

„Půjdu dovnitř, začínají kousat komáři."

21.června 1999

„Tak jak ses vyspala?" zeptal se Anton a chystal snídani.

Neodpověděla. Nad bungalovem kroužilo pár racků a kdákalo.

„To je stejně neuvěřitelný, jaká je mezi náma pořád vášeň!" zašeptal jí do ucha a zezadu ji objal.

Něco si zabručela a znělo to úplně jako „Nasrat!".

Anton neztrácel optimistickou náladu: „Tak co, dáme si závod k bójce?"

Berta beze slova odešla na terasu a do klína si položila soubor Bukowského povídek.

Zadívala se přes zátoku na „svůj" dům: starý kamenný středomořský dům, ke kterému vedla řada kamenných schodů, zakrytých loubím z vinné révy, vistérie a bouganvilií. Ten dům, o kterém jí před patnácti lety slíbil, že jí ho koupí. Bože, nejspíš to patřilo k věku, že mu byla schopná uvěřit. Byl tehdy pěkně urostlý a zdálo se, že je lecčeho schopný. Teď jeho postava čím dál tím víc připomínala jeho otce: neforemný soudek na dvou dlouhých nohou. „Její" dům byl za těch patnáct let už dvakrát na prodej (nechala si od realitní agentky zasílat nabídky) a dvakrát změnil majitele. Pomerančovníky, ibišky a oleandry na jeho dvoře byly čím dál bohatší, zatímco jejich bungalov, který měli na tuto dobu rezervovaný na příštích dvacet let, byl stále oprýskanější a vypadal, že se brzy propadne do země.

Anton vyšel ven a Berta rychle otevřela knihu a začetla se.

„Helemese, ten frajer ještě pořád jezdí," zvolal Anton a sledoval mladého Toniho, který se, ač se zatím stačil oženit a mít děti, nevzdal svého vodního lyžování a jeho triky se ještě zdokonalily.

„Tohle bych chtěl umět!" řekl uznale Anton.

Berta ho ignorovala.

„Hej, ty jsi navostro?!" řekl najednou překvapeně.

Posunula si brýle na nose, přimhouřila oči a řekla, jako když se seká led: „Nějakej problém? Co si pamatuju, tak se ti to ještě před pár lety líbilo."

"No, před pár lety to bylo o něčem jiným. I když, jsou i lidi," pokrčil rameny a začal se pochechtávat: „kterejm chutnaj ústřice."

Bez vteřiny zaváhání po něm mrštila svou knihou: „A ty bys měl přestat svůj vocas strkat do těch mladejch rozhoďnožek, který jsou tak blbý, že nedokážou pochopit, co jsi za kreténa! Ústřice, panebože! Dobře víš, že mi chutnaj - a za celou tu dobu, co sem jezdíme, jsi mě na ně nevzal ani jednou! Ani jednou!"

Anton byl trochu rozladěný, že mu vzala vítr z plachet jeho ústřicového vtipu. Zamumlal si pro sebe: „To není fér. Ty zase zpíváš jak čtyry slepý bobři!"

23.června 2006

Toni si povšiml, že zatímco on celé odpoledne vozil za člunem německého důchodce, kterému se nepodařilo se na lyže ani jednou postavit, tak ten pár, který sem jezdil už roky, sedí celou tu dobu bez pohnutí na molu a popíjí víno (zaregistroval, že načali třetí láhev), aniž by padlo jediné slovo.

Německý důchodce vypadal trochu zkroušeně, ale Toni na ně vesele zavolal: „Nezkusíte to taky?"

Anton bodře zavrtěl hlavou: „Ještě nejsme úplně připravený!"

„Kdybyste snad potřebovali něco jinýho... cokoliv?" zavolal na ně ještě Toni.

„Neboj, Toni, řekneme si," odvětila Berta a obrátila se na svého muže: „Nechlastej tolik - musíš si hlídat cukr."

15.června 2007

Berta seděla na svém obvyklém místě na molu a hleděla na vodní hladinu, kde už hodinu jezdil Toni ve svém člunu a místo lyžaře za sebou na laně vláčel předmět o velikosti bójky.

Opodál seděl pár německých důchodců, další z pravidelných návštěvníků kempu. Ona si čistila brýle a polohlasně pravila ke svému manželovi: „Jéžišmarjá, kdybych nevěděla, že to je úplná kravina, přísahala bych, že to, co ta ženská tak dlouho balila do igelitu a Toni to teď celou věčnost vozí za lodí, vypadá úplně jako urna!"

Pan Wo chce domů

Pan Wo seděl bez hnutí na posteli svého hotelového pokoje. Zdálo se, že si na chvíli zdříml, a teď se snažil rozpomenout, kde vlastně je. Přistoupil k oknu, ale ani pohled na nádraží a logistické sklady mu nenapověděl. Brugy, Manchester, Lyon? Ta města mu začala splývat, jako když se míchají barvy. Ani podle hotelového pokoje se nedalo soudit, snad s tou výjimkou, že v Anglii v nich mívají elektrické varné konvice a čaj.

Dala se do něj zima. No ovšem, Groningen, severní Holandsko, město, kde pro jeho kosti nikdy nebude dost teplo. Cesta vlakem z Amsterodamu sem trvala 5 hodin, a to ještě museli přestupovat. Když se pan Wo ptal průvodčího, zda jsou ve správném vlaku, ten zavrtěl hlavou. Jeho nadřízený pan Sai So na něj upřel tázavý pohled. Průvodčí pak vyprskl smíchy. Pan Wo tento vtip nepochopil, ale pan Sai So mu průvodčího žertík i beztak kladl za vinu.

Potřeboval svou ženu Jin, aby ho zahřála. Pocítil tlak v podbřišku a s překvapením si uvědomil, že myslí na hotelovou štětku, po které letmo zatoužil v lobby baru. Byla subtilní, ale vysoká; většinu obličeje jí zakrývala špinavě blond patka, což ho vzrušilo – rád by to dělal s ženou bez tváře.

Jeho žena Jin. Když se ubytoval v hotelu, vyrazil do ulic města, aby jí pořídil nějakou drobnost. Viděl však pouze rolety obchodů, jak se jedna za druhou zavírají. Padla šestá a ulice města se vyprázdnily. Zdálo se, že je najednou úplně sám. Jediným společníkem mu byl studený vítr, který hnal starobylými uličkami sladkou vůni z cukrovarů. Ve vitrínách obchodů poblikávala vánoční výzdoba. Prošel kolem vyhlášeného klubu Vera a málo dbal, že v něm vystupovaly legendy jako U2 či Joy Division. Tak jako tak bylo ještě zavřeno.

Vrátil se na postel. Venku se ozvalo táhlé hučení či pískání. První, na co pomyslel, byl konec světa. Hned potom pomyslel na Boschovu Zahradu pozemských rozkoší, kterou minulý týden viděl v Pradu.. Pustil televizi, aby hučení přehlušil. Již téměř reflexivně se procvakal k pornokanálu. Většinu obrazovky – až na tenké proužky po okrajích, kde probíhal pohyb zcela irelevantních tělesných částí – zakrývalo upozornění, aby potvrdil, že chce sledovat placený kanál. Pan Wo si povzdechl; představa obličeje pana Sai So ve chvíli, kdy na hotelovém účtu najde platbu za sledování porna, mu vůbec nepřipadala úsměvná. Zvuk však nebyl ničím rušen a tak pan Wo chvíli bedlivě naslouchal, dokud se program automaticky nevypnul. V tu chvíli se jeho pokoj znovu zaplnil hučením, které jako by přicházelo ze samotného Armagedonu. Takové bezpohlavní zvuky nebylo v Šanghaji možné slyšet ani na jedinou pikosekundu. Chytil si do dlaní rukávy své košile a zatáhl.

Jeho žena Jin. Rád by byl s ní, až přijde konec světa. Ty její zvláštní zvyky, které se mu zkraje zdály být tak provinční, ale časem se naučil mít je rád: vždycky, když vešel do místnosti, tiše ji opustila, jako by ho svou přítomností obtěžovala. Její funění a huhlání, když se pohybovala po kuchyni a chystala polévku ze žlutých květů. Její zvláštní vůně po ibišku, který si vtírala do vlasů. Jak se jí rozšířily nozdry, kdykoliv měla pocit, že je v nebezpečí. A jak dokonale její tělo přiléhalo k jeho, když ho zahřívala. Erekce byla zpět.

Pan Wo zavolal na recepci a zeptal se baculaté recepční, co je to za zvláštní zvuk. „Very disturbing noise“, tak se vyjádřil. Ach, to ona neví, a aby řekla pravdu, tak ho ani neslyší; a i kdyby ho slyšela, nejspíš by s tím nemohla nic dělat. Může mu ještě nějak pomoci? Vlastně ano, řekl, ať mu nahoru pošle tu prostitutku z baru. Na opačné straně aparátu bylo chvíli ticho a pak baculatá recepční odvětila, že se vynasnaží. „And no pimps, please,“ řekl ještě, než zavěsil.

Že je něco špatně, poznal hned podle toho, jakou silou ta ženská zabušila na dveře. Vtáhl břicho i tváře a rozvážně otevřel. Ta osoba (jiné slovo ho nenapadlo), která se jednou rukou opírala o rám dveří, byla obtloustlá, zmalovaná a měla na sobě černé děrované punčochy, které byly na několika místech roztržené a podkožní tuk se z nich dral ven. Rozhodně to nebyla ta vysoká blondýna, kterou viděl v lobby baru. Pomsta recepční? Možná, že dívka s chybějící tváří právě bavila pana Sai So na jeho pokoji.

Štětka za jeho dveřmi se usmívala napůl lascivně a napůl s vědomím vlastní trapnosti.

„But this is a terrible misunderstanding!“ vyhrkl a zabouchl dveře svého pokoje.

Chvíli bylo ticho a pak se znovu ozvalo bušení na dveře. Pan Wo si lehl do postele a schoulil se do klubíčka. Digitální budík ukazoval teprve čtvrt na devět. Hučení zvenku nepřestávalo. Siréna za jeho dveřmi holandsky chvíli křičela, chvíli kvílela a pak přešla v pláč. Jak dlouho tohle vydrží? A jaká je pravděpodobnost, že to jeho vedoucí pan Sai So, který měl pokoj přes chodbu, nezjistí? Dvacet procent? Deset? Nejradši by jí dal peníze, aby odešla, ale měl z ní strach. Byl v pasti; nemohl ven a nemohl si dokonce ani u hotelové služby objednat jídlo na pokoj. Chtělo se mu taky brečet. Netušil, kolik času uběhlo, ale jekot a nadávky po chvíli ustaly.

Zazvonil telefon.

„Pane Wo, kde jste?!“ ozval se veselý hlas pana Sai So. Že to musí taky vidět – ta hezká slečna mu v baru ukazuje, jak správně sníst herinka – že ho strčí do úst celého a najednou! Ano, jistě, že hned přijde, odpověděl pan Wo a usmál se. Stoupnul si před zrcadlo a dal si facku z obou stran. Taková klukovina! Málem se rozplakal steskem po domově. A proč? Kvůli hučení, které nejspíš pochází ze vzdáleného přístavu.

Teď půjde do baru a bude se dívat, jak ta prostitutka polyká herinky. Když všechno půjde dobře, uvidí toho mnohem víc. Ráno se bude od pana Sai So učit, jak správně postupovat při jednání tak, aby dosáhl těch nejlepších možných podmínek – tak jako tolikrát předtím. A možná, že až se následující den přesunou do Brém, tak ho pan Sai So nechá zasahovat do vyjednávání.

Spláchnul pro štěstí a ještě se před zrcadlem upravil. Jeho žena Jin by na něj byla pyšná.

Dobrý den,

vítejte v Café Saigon.

Vynasnažíme se, aby Vám Vaše koloniální hodiny plynuly co nejpříjemněji a hladce jako hedvábí. Drby sdělujeme diskrétně do ouška a pouze ověřené. Nehovoříme o žádných vlastních problémech či intimnostech. Sprostá slova u nás naleznete pouze v citacích.

Každý den máme Happy Hour.

Přejeme Vám, aby byl každý Váš den šťastný.