Nejrychlejší jízda

„Jak nás mohla nerozvést, vyzuna jedna!“ ulevila si po dlouhém mlčení: „Měl jsi s rozvodem souhlasit!“

„Asi ano,“ připustil a pokrčil rameny.

Výtah v budově soudu byl téměř plný.

„Počkáme na další,“ navrhl.

„Že prej naše manželství není trvale a hluboko rozvrácený! Co by ještě chtěla? Dýmějovej mor? Kanibalismus?“

Přidržel jí dveře výtahu, tentokrát prázdného. Po obou stranách úst jí vystoupily dvě nehluboké vrásky. Po tolika letech už se naučil, že za to může on – že ji každý den připraví o významnou část její rovnováhy, zdraví a krásy.

„Třeba si taky myslí, že bysme to měli ještě zkusit,“ namítl zkusmo.

„Hovno!“

Kabina výtahu poskočila.

Povytáhla obočí: „Vezeš mě rozesraným výtahem? No super!“

Nic neříkal.

„Zajdeme na kafe?“ navrhl po chvilce. Výtah se zastavil mezi patry.

Brečela.

„To není nic proto tobě. Jen jsem se prostě těšila, že budu volná. Život před sebou, novej začátek a tak. A teď tady trčím zaseknutá ve výtahu s pořád stejným chlapem a nějaká frustrovaná kráva mi říká, že to s ním musím táhnout dál.“

Dotkl se jejího lokte. Vysmrkala se. Výtah se zachvěl.

„Máš někoho?“ zeptal se.

Popotáhla nosem a zavrtěla hlavou.

„Ale to není relevantní!“ řekla vzdorně: „Naše manželství nejde zachránit!“

Kabina výtahu znovu o pár stop poskočila a narazila na jednu stěnu výtahové šachty.

„Proč ses proboha neoholil aspoň dneska, když jdeš k soudu? Nebo kvůli mně třeba, když už beze mě tak hrozně nemůžeš bejt!“

„Nějak jsem na to nevzpomněl,“ řekl omluvně a přejel si rukou bradu. Nebylo to tak zlé.

Kabina praskala, jako by někdo drtil v louskáčku ořech. Začala se houpat zepředu dozadu a při každém zhoupnutí ještě o kus klesla. Pak zřetelně slyšeli, jak praská lano.

„Budeš něco dělat?! Aspoň jednou jedinkrát?!“

Její výzva se změnila v nepřerušený jekot, když se výtah konečně úplně utrhl. Připadalo mu to jako bojový pokřik beduínů, když se na koních ženou po dunách zlatého písku, a to bylo krásné.

Když padali, tak ji objal, a napadlo ho, jak je rád, že se mu podařilo své manželství zachránit.

Green Curry

...
Když Ramón utekl od Rosie a své dcery, pochodoval nocí po liduprázdných ulicích a s každým krokem se zbavoval kousku svého manželství: Rosieiných provinilých úsměvů, když Isobella začala plakat; boty na flamenco, dovezené ze Španělska, které visely v předsíni na stěně; jeho nevolnost v kostele, když sliboval věrnostdokudnássmrtnerozdělí; káva, kterou mu ráno nosila do postele, když zrovna spal doma; polohlasná rozmluva rodičů na schodech, když se v noci vraceli z partie bridže. Po několika hodinách došel na letiště; tam dal ghanské uklízečce na záchodech svůj snubní prsten a koupil si letenku na první let do Madridu. V letadle s nikým neflirtoval. V Madridu si pronajal pokoj v hotelu, vyplenil minibar, vlezl si do vany a krátce si poplakal. Druhý den navštívil zástupce šéfredaktora El País a nabídl se mu jako válečný fotograf do Bosny. Měl pro to ideální předpoklady: jeho výřečnost mu otevřela kdejaké dveře a díky svým lingvistickým vlohám byl brzy doma na všech stranách konfliktu. Jeho fotky nebyly sice profesionálně bezchybné, ale jako gringo do nich dokázal vnést originalitu. Fotil sarajevský olympijský stadion pokrytý mrtvolami. Fotil, jak se holandské modré barety stahují ze Srebrenice. Věděl, co se stane. Všichni to věděli. Holanďani odjedou domů na herinky a Karadžičovi gestapáci Srebrenici pohřbí. Myslel stále na svou matku, kterou několik let neviděl. Proč? Srbové si ho dají k snídani a on neuvidí svou matku. Díky svému ochrannému zbarvení přečkal masakr a nafotil fotky výjevů, kterým nevěřil, když je poprvé viděl naživo (ne příliš šťastně zvolené adjektivum), ani když je pox-té viděl na zvětšeninách. Pořídil si neprůstřelnou vestu a požádal o zpáteční letenku.
Ještě jedno angažmá, Ramóne, tvoje fotky jsou jedinečné. Potřebujeme, abys nafotil Brčko a pak šupem domů. A tak Ramón myslel na matku a fotil domy, jejichž fasády do jednoho byly protkány kulkami, jakoby se o ně bratrsky podělily. Připletl se k transportu, kterým stejní Karadžičovi řezníci s pomateným snem o Velké Srbiji odváželi muslimy k prohlubni za městem. Našli ho; mladý srbský vojáček se zarputilým pohledem a špičatou bradou mu sebral foťák a mrštil jím o zeď (jeho důstojník se zlobil, že je škoda kvalitního aparátu). Naložili ho do transportu k ostatním pasažérům: mladí tiše plakali a volali své matky, staří nehybně hleděli před sebe: jeden muž dostal hysterický záchvat, jiný tiše děkoval Alláhovi, že se nemusí dívat, co dělají s jeho ženou a dcerami.
Ramón strávil poslední minuty života, které mu měly být určeny, přemítáním o praktických věcech: za pár let je vyhrabe mezinárodní vyšetřovací komise OSN, ale většinu těl nebude schopna identifikovat; Miloševič i Karadžič se ztratí a ti vojáčci se vrátí ke svým rodinám, které je budou adorovat; příbuzní mrtvých muslimů pověsí těch pár zbylých srbských starousedlíků. Ta situace byla tak neskutečná, že měl Ramón pocit, jako by byl ve snu – i jeho tělo se tak pohybovalo, vedeno svou vlastní vůlí. Jeho pocit se umocnil, když všichni muži beze slova seskákali z korby náklaďáku – šli na jistou smrt, a přesto se nepokusili o jakýkoli akt vzdoru, kterým by svým katům alespoň ztížili práci. Jeden z odsouzených ten náklaďák dokonce šoféroval; po tváři se mu valily proudy slz. Popravčí četa byla složena výhradně z hochů mladších než Ramón; někteří se třásli rozčilením a Ramóna napadlo, že budou mít problém zacílit a že to tedy budou pěkná jatka. Seřadili je na okraj jámy, chvatně, nebyl čas na poslední cigaretu nebo na modlitbu. Ramón si myslel, že horší už to být nemůže, a pak si všimli, že v jámě už leží na dva tucty těl v podivných polohách, postříkané nazdařbůh šplouchanci černající krve jako úchylné umělecké dílo. V tu chvíli si Ramón přál, aby to už skončilo. Napadlo ho, jak by bylo efektní, kdyby ho zastřelili s modlitbou na rtech a proč vlastně ne, co asi tak může ztratit? A tak sledoval velícího důstojníka, a když uslyšel povel ke střelbě, začal nahlas odříkávat „Zdrávas Maria milostiplná“ a to bylo tak všechno, co stačil, protože v tu chvíli pocítil šlehnutí v pažích, nohou i krku a náraz ho srazil do hromady těl za ním. A tak jeden náklaďák plný mohamedánů a jeden odpadlý katolík svorně napadali do svého hrobu, Ramón se v pádu napůl obrátil a dopadl na bok. Jeden stařík se nepředpisově zhroutil na zem a vojáček se špičatou bradou se slovem „kuka“ zlostně dokopal jeho tělo k okraji jámy, kde se s žuchnutím svezlo na Ramóna.
„Tak a je to tady,“ pomyslel si Ramón: „umírám.“ A zavřel oči. Zalitoval, že se ani nepodíval na hodinky. Mohl znát hodinu své smrti. Za chvíli by měl začít ztrácet vědomí ze ztráty krve, pokud ovšem nemá zasažený životně důležitý orgán - to by bylo mnohem rychlejší. Na hlavě jistě zraněný nebyl. Co plíce a srdce? Začal vnímat kovový pach krve a zápach moči. Nemůže mít prostřelené plíce ani srdce; má přece neprůstřelnou vestu. Nezbývá než vykrvácet. Nemohl se pohnout. Stařík ve velmi obnošeném baretu, který ležel na něm, zapáchal nemytým tělem a nevyměňovaným prádlem. Ramón měl silné nutkání na zvracení, ale silou vůle ho zadržoval, aby se nezadusil zvratky. Kde je kurnik ten světelnej tunel a andělé, kteří mě mají doprovázet na druhou stranu? Jeho bezmocnost byla nesnesitelná, ale potlačoval slzy; bál se, že by ho vojáček se špičatou bradou uslyšel a dodělal nějakým obzvlášť ohavným způsobem. Na jednom uchu si ležel a druhé měl zalité krví (doufal, že svou vlastní), takže zvuky vnímal velmi špatně, ale po nějaké době se přizpůsobil a slyšel věci, které by raději neslyšel. Z jeho bezprostřední blízkosti se ozývalo pravidelné chrčení a lapání po dechu, jak se ten nešťastník marně snažil doplnit si zásoby kyslíku. Někde o kus dál se ozývalo volání. Pak výstřel a volání ustalo.
„Mám taky zavolat?“ napadlo Ramóna. Jedna čistá rána z milosti a bylo by. Neodvážil se. Kdyby aspoň mohl omdlít. Pak uslyšel jednoho z vojáků, jak říká veliteli, že chce hodinky toho cizince, a velitelovo rezolutní „ne“. Ramón zvažoval, že otevře oči. Nemohl hýbat hlavou a tak bylo jeho zorné pole dost omezené. Bylo jasné, že neuvidí Van Goghovy Slunečnice, ale při troše štěstí by mohl periferním viděním zjistit, co se děje vně jámy. Pomalu otevřel oči a uviděl ruku s chvějícími se prsty a špínou za nehty. Konečně omdlel.
O
Probral se. Nebyl mrtvý. Určitě nebyl v nebi. Ruka před jeho očima už spočívala klidně. Chrčení ustalo. Popravili je pozdě odpoledne a teď ještě mezi těly prosvítalo trochu světla. Nemohlo uplynout o moc víc než hodina. Nebyl mrtvý. Jeho zranění nebyla tak vážná, aby za hodinu stačil vykrvácet. To znamená, že možná nejsou tak vážná, aby vykrvácel během několika příštích hodin. Celé tělo mu brnělo a mravenčilo. Zkoušel, jak moc může roztáhnout plíce. Nešlo to. Nejspíš se tedy v průběhu několika příštích hodin bude pomalu dusit tlakem okolních těl. Plus oslabení organismu a dehydratace. I tak to může trvat dost dlouho. Podvědomě stále odsouval myšlenku na to, že by se mohl z té hromady vyhrabat, protože pro něj byla děsivější, než představa smrti.
Postupně si tu možnost začal uvědomovat. Paže a jednu nohu měl jistě prostřelené, poznal to podle pálení a pocitu horka. Takže těmi prostřelenými pažemi odvalí to tělo nad sebou a vyprostí se ze sevření těl, která ho svírala ze strany. Až se mu tohle podaří, přejde nebo přeleze nejkratší cestou přes ty mrtvoly. Neuvidí ho hlídka, kterou jistě k hrobu postavili, nestačí mezi tím přivézt další várku živých či mrtvých těl a nenapadne je zasypávat mrtvoly vápnem. Vyškrábe se po sypké, prašné stěně jámy ven. Nedostane sepsi a neomdlí. Zázrakem se dostane do nemocnice v Brčku, kde k němu budou přátelští a budou ho ošetřovat, dokud se neuzdraví. Pak ho posadí na letadlo domů a máma mu uvaří paellu. Pocit beznaděje ho objal a Ramón se rozplakal. Tentokrát vzlykal tím stoprocentním pláčem, který používáme ve chvílích skutečného neštěstí, vyrážel ze sebe táhlé vysoké „hí“, dokud se nezačal zalykat. Po chvíli začal přerývaně nadechovat a uvědomil si, že mu ubývá kyslík.
Pak si vzpomněl, že má v kapse vesty tubu s antibiotiky, kterou nosil pro každý případ. Stačí se k nim dostat a může zvrátit destruktivní proces, který v něm už začal zkázu. Vyleze z jámy a dá si první dávku. Pak se uvidí. Jeho antibiotika byla první hmatatelnou pomůckou k přežití. Zklidnil se. Uvědomil si, že naříkal na lesy, a nic se nestalo. Není tu nikdo, kdo by ho slyšel. Musí to udělat rychle; jestli k tomu ještě má sílu, má ji teď. Počká do tmy. Nevrátí se náhodou úderná jednotka Srbského Adolfa, jak si nechal říkat, před setměním, aby jámu zahrabali? Nechtělo se věřit, že by ji nechali celou noc odkrytou napospas zvěři, toulavým psům a náhodným svědkům. Ale znal přeci zvěsti, že muslimské a chorvatské oběti z tábora házeli jen tak do řeky a netrápili se nějakým budoucím svěděctvím. Ne, poleze hned. Ne, nejdřív se na to připraví. Dodá si mentální sílu, aby to zvládl. Zklidnil se. Pak centimetr po centimetru prošel svoje tělo, aby ho zaktivoval, od prstů na nohou až po temeno. Představil si, jak středem jeho čela prochází lanko, které ho z té díry vytahuje. Na jeho konci viděl Rosie. Zkusil pohnout prsty. Ani omylem. A znovu. Pak prsty na nohou. Nic. Jeho končetinami projížděla bolest, jako kdyby stál dlouho ve studené vodě. Neměl už kapacitu k pláči. Začal se modlit ke své nejmilejší světici, k Rosie. Vzpomněl si, jak si jako chlapec strčil hlavu do opěrky židle a nemohl ji vyndat. Když ho našla uplakaného matka, s klidem, ale rychle přinesla pilu, rozřezala židli a Ramóna vysvobodila; neřekla mu ani slovo, a ještě ho potom dlouho chovala a zpívala mu. Proč jsou proboha muži ponecháni, aby chodili po světě sami, když všichni vědí, že potřebují mámu?
Najednou uslyšel těsně vedle své hlavy žuchnutí a další pohyb. Ten vojáček se vrátil pro Ramónovy hodinky. Ramón cítil, jak se zvyšuje tlak na jeho těle a potom najednou lehkost, když mladík odvalil mrtvolu staříka. Ramón cítil, jak se mu do plic vevalil kyslík a srdce se mu rozběhlo ostošest. Vždyť pozná, že žije, že ještě nevychladl. Kdykoli na tuto neskutečnou epizodu později myslel, nejvíc ho šokovala bizarnost jeho vlastních myšlenek, relativně chladná hlava a praktičnost jeho uvažování. Protože se ta příhoda stala stálou součástí jeho snů, z kterých se vždy budil s hysterickým křikem, bezmocný, neschopný pohybu a uvažování.
Vojáček se sehnul a vzal Ramóna za hodinky.
„Dragan!“ ozvalo se odkudsi: „Zašto to radiš? Šta bi ti rekao otac da te vidi!?“ Mladík neochotně pustil Ramónovu ruku a přeskákal přes pole mrtvol ke svému veliteli. „Tůdle, ty pičusi!“zašeptal Ramón a uvědomil si, že mluví. Když mu fungují hlasivky, tak to ostatní se taky poddá. Vojáček se vrátil ke své jednotce; jistě bude dnes večer znásilňovat ženy tak dlouho, že na Ramónovy drahé hodinky zapomene.
úryvek (kapitola 71.-72.)

Utopené vosy

Vážení hosté,

dnes pro Vás máme skutečnou delikatesu: povídku Utopené vosy z povídkové knihy The Loudest Sound and Nothing mladé britské autorky Clare Wigfall . Tato její prvotina vychází u nakladatelství Faber v Londýně 6.září a recenze si lze přečíst zde a ve Financial Times zde
Enjoy a nestyďte se svěřit personálu se svými připomínkami.


Utopené vosy

Clare Wigfall

To léto, kdy Therese šlápla na vosí hnízdo a ukončila tak naše bosé toulky, pálilo slunce každý den a každý o tom mluvil. Staré dámy na lavičkách v parku se ovívaly značně ohmatanými výtisky Světa ženy a vzdychaly: „Och, takové horko!“ Já bažila po konverzaci; zpříma jsem seděla na dřevěné židli, usmívala se na znamení souhlasu a bedlivě sledovala, jestli snad ještě něco nedodají. Vypadalo to, že vedro je to jediné, o čem kdo byl schopný mluvit, a já jsem věděla, že až se počasí změní, budeme zase mluvit jen o tom jednom, s tím rozdílem, že si budeme dýchat do dlaní a nadávat na zimu.
Toho léta v drogerii vyprodali všechny opalovací krémy, záhony uschly a lidé museli stát ve frontě, aby se dostali do bazénu. Pozorovali jsme je, jak s ručníky přehozenými přes rameno či nacpanými do tašek čekali u zdi podél bazénu a poslouchali křik, jehož ozvěna se odrážela od vody uvnitř, a závistivě sledovali ty, kteří vycházeli s vlasy ještě vlhkými a očima zrůžovělýma od chlóru a nesli si od prodejních automatů sáčky s chipsy.
Bylo to poprvé, kdy mě zdi zahrady začaly omezovat; poprvé jsem konečně byla dost velká, abych vykoukla přes jejich mechem zarostlé vrcholky a mohla se dívat přes šiky zahrad a pověšeného ložního prádla, teď již vedrem zcela vysušeného a v těžkém vzduchu úplně nehybného, a slyšet plechový zvuk vzdálených tranzistorů a naříkání aut pomalu se pohybujících v horkém slunci s okny otevřenými, jako by to snad mohlo něco změnit.
To bylo toho léta, kdy překopali zahradu pana Mordecaie.


Zevnitř jsme slyšeli její křik. Stála jsem bosa na linu u dřezu a umývala nádobí od snídaně, líně je namáčela do saponátu a pozorovala hru světla na bublinách. Tyler, celý shrbený, jezdil pod kuchyňským stolem s náklaďákem a usmíval se rachotu jeho kovových kol. Její křik rozčísl den; lekla jsem se tak, že jsem upustila sklenici, která se rozbila o kohoutek a spadla do vody v dřezu. S vřískotem pobíhala po zahradě se svatozáří z rozzuřených vos, která rozpíjela její obrysy, a copy jí tančily kolem hlavy.
Několik prvních okamžiků jsem tam jen tak stála s pusou dokořán a sledovala ji špinavým kuchyňským oknem a prostě jsem se k Therese ani ke všem těm vosám vůbec nechtěla přiblížit. Když jsem běžela k zadnímu vchodu, Tyler vstal a začal se batolit za mnou. Pamatuji se, že se začal smát, když jsem na ni namířila hadici – myslel, že je to všechno nějaká legrace. Therese, z které kapala voda a jejíž letní šaty se přilepily na puntíkování rudých štípanců, se prořvala do odpoledne. Na trávě kolem ní ležely na zádech tmavé vosy a kopaly nožkama, ale jejich křídla byla příliš promočená, než aby mohly vzlétnout.

Máma bývala celý den v práci a nechávala nás samotné. Občas jsem je vzala ven; Therese si olupovala strupy, zatímco Tyler byl připoutaný ve svých golfkách. Chodili jsme do parku, já jsem sedala u houpaček a pozorovala kluky, kteří postávali v hloučku u veřejných záchodků a pokuřovali cigarety.
Jindy jsme prostě leželi na zahradě a vstřebávali to horko. Z růžových kalhotek a starého nátělníku, který jsem ustřihla těsně pod bradavkami, jsem si vyrobila bikiny. Měla jsem sluneční brýle ze zeleného plastu, které jsem si koupila v obchodě na rohu, a žluté žabky, které jsme teď museli nosit. Zatímco jsem se opalovala, Therese slídila v trávníku a hledala vosí mrtvolky. Když nějakou našla, položila ji na dlažbu a kamenem ji rozdrtila na prach. Tyler vedle ní seděl na bobku a tvářil se moudře. Líně jsem je pozorovala a občas zvedla ruku, abych ukázala na další mrtvou vosu ležící mezi stébly trávy.
Bylo to nějak začátkem srpna, když Therese a Tyler začali hrabat pod zahradní zdí. Seděli v jejím stínu, usilovně hrabali klacíky a suchou zemí plnili umělohmotný kyblík.
„Pomoz nám, Eveline,“ volali: „kopeme cestu do Austrálie,“ ale já jsem jen obrátila oči v sloup a otočila list ve svém časopise. Ta práce je na chvíli zaměstnala; pak přišli za mnou a povalovali se někde poblíž. Tyler ležel na břiše a odfrkával, protože ho tráva šimrala v nose, a Therese mi ve vlasech splétala tenké pramínky.
Tak jsme tam leželi a čekali, až se vrátí máma, v uniformě s propocenými průramky. Přišla domů a sedla si, položila si nohy na jednu z kuchyňských židlí a stěžovala si, jak jí otékají. Přitom se dívala, jak chystáme rybí prsty nebo kuřecí nugety.

V tom horku se všechno zdálo být namáhavé. Pamatuji si den, kdy jsem ležela na zádech se zavřenýma očima. Therese skončila s kopáním a ležela rozplácnutá vedle mě. Jednu buclatou ruku měla ve vlhkém objetí ovinutou kolem mého kolena. Horce mi dýchala na bok. Otevřela jsem oči a pomalu zamžourala proti slunci. Druhou paži měla Therese pohozenou za hlavou.
Nejdřív jsem si všimla záblesku. Uviděla jsem ho, když mávla rukou, aby zahnala bzučící mouchu. Její palec těsně objímal tenký zlatý prsten, hustě pokrytý drobnými diamanty. Mezi kamínky uvízla špína, přesto ale odrážely slunce a třpytily se. Nejdřív jsem nereagovala. Jen jsem tam ležela a dívala se.
„Therese,“ řekla jsem nakonec: „odkud máš ten prsten?“
„Našla jsem ho,“ povzdechla si.
Zvedla jsem se na loket a vzala její ruku do své, abych si ten malý šperk prohlédla zblízka.
„Kde?“ zeptala jsem se.
Therese zívla, přetočila se na bok a vstala. Odvedla mě k díře, kterou hloubili. Byla už hluboká a dlouhá a vedla pod naší zdí do zahrady pana Mordecaie. Klekly jsme si a zíraly do jejích hlubin. Bylo v ní příliš temno na to, abychom něco viděly. Therese vzala mou ruku a vedla ji do díry. Okamžitě jsem věděla, co jsem nahmatala, ale řekla jsem Therese, aby rychle běžela pro baterku. O chvíli později byla zpátky, takže jsme si mohly posvítit. Na konci tunelu se k nám natahovala bledá ruka.
Dívaly jsme se a nic neříkaly. Kůže byla místy nafialovělá, nehty polámané a plné hlíny. Najednou se den kolem nás úplně ztišil, jako kdyby úplně všechno zadrželo dech.
„Therese,“ řekla jsem konečně: „myslím, že by se ta díra měla zahrabat.“
Plastovým kyblíkem jsme nahrnuly hromádky hlíny zpátky na původní místo a uplácaly zem rukama.
Natáhla jsem se k Therese, sundala jí prsten z palce a nasadila si ho na pravý ukazovák. Neprotestovala.

A tak kopání přestalo. Ignorovali jsme holý kus země podél zdi, znamení nezdařeného australského projektu. Prsten jsem vyčistila starým kartáčkem na zuby a občas ho nosila, ale jen tehdy, když byla máma v práci.
Dlouhé dny se stále přelévaly jeden v druhý. Když nás máma ukládala, bylo pořád ještě světlo. Za našimi okny, zataženými závěsy, pokračoval běh světa a my ho slyšely, ještě jasněji než za zimních nocí, kdy bývala tma. Tylerovi a Therese bylo příliš horko a byli příliš unavení na to, aby měli pocit, že jim něco utíká, ale já jsem pod svou přikrývkou byla vzhůru a poslouchala ulici a tlumený hlas mámina rádia zezdola.

Jednou v noci se Therese vzbudila pláčem ze zlého snu. Odšourala se do mámina pokoje a já je slyšela přes chodbu; mámin hlas byl uklidňující a ospalý, Theresin zředěný slzami: „...a já zalívala zahradu, mami, tou modrou konvičkou, a ono to začalo růst…“
„Pššš, spinkej, broučku.“
Přála jsem si, aby to mámino něžné šeptání bylo pro moje uši. Když jsem zavřela oči, viděla jsem Theresin sen, paži, která vyrůstá z hlíny.

Prázdniny se začaly chýlit ke konci. Dny se ještě pořád dusily horkem a my tak zoufale nevěděli, jak je zaplnit, že nám dokonce začala chybět škola. Velmi zřídka nám máma nechala drobné na sladkosti. Kupovali jsme si lentilky, olizovali ty červené a natírali si rty rudým potravinovým barvivem. Přesně to jsme dělali, když zazvonil zvonek u dveří. Moje žabky pleskaly o podlahu, když jsem šla chladným domem otevřít domovní dveře. Na prahu stáli muž a žena.
„Je doma tatínek nebo maminka, děvče?“
Když se ptal, díval se nám přes ramena do předsíně.
Zamrkala jsem na ně skrz své sluneční brýle. Therese i Tyler byli přilepení k mým nahým nohám a Tyler si hrál s gumičkou na kalhotkách mých bikin. Vyšpulila jsem na ně své lentilkově červené rty a odpověděla, že je máma v práci a před šestou se nevrátí. Pravou ruku jsem měla schovanou za zády.
Žena se k nám sklonila a usmála se. Snažila jsem se být vyšší.
„Možná byste nám mohli pomoct vy. Jsme od policie a chceme se jen zeptat na pár věcí.“
Natáhla ruku s fotografií holky ve věku tak šestnáct sedmnáct. Taková fotka z prázdnin. Dívka byla opálená a usmívala se na něco za objektivem.
„Myslíte, že jste tuhle dívku viděli?“
Všichni jsme se podívali a pak zavrtěli hlavou.
„Víte to určitě?“
Přidržela nám fotku ještě blíž: „Třeba jste ji viděli na ulici nebo tak něco?“
Znovu jsme zavrtěli hlavou. Chlápek si povolil límec a otřel si z čela pramínek potu. Zachytil můj pohled a usmál se na mě. Neopětovala jsem jeho úsměv.
„No, tak to bude všechno,“ řekla ta žena a pustila ruku s fotografií podél těla. „Moc jste nám pomohli, děkujeme.“
Vztáhla ruku, aby Tylerovi trochu pocuchala kadeře. Ještě těsněji se přitiskl k mojí noze.
Zavřela jsem dveře a chvíli jsme čekali; slyšeli jsme, jak odcházejí pěšinkou v naší zahradě a pak otevírají sousední vrátka u pana Mordecaie. Jak jsme tam společně stáli v tmavé předsíni, pohrávaly si mé prsty chvíli mimoděk s prstenem. Nikdo z nás nic neřekl. Vzala jsem Therese i Tylera za ruce, otočila se a společně jsme vykročili zpět do sluncem zalité zahrady.