Konec umělohmotného Casanovy

Úterý

Manekýn se objevil v úterý ráno.

Fany si ho všimla první. Prostírala ke snídani na terase. Po týdnu usilovných dešťů vysvitlo slunce a – aniž by se potřebovali domlouvat – Robertovi i Fany bylo jasné, že budou dnes snídat na terase. Robert listoval svým diářem, vzhlédl a usmál se na ni:

„Snídaně s tebou jsou nejlepší část dne.“

„Dole na zahradě někdo leží,“ odvětila: „Myslím, že je to mrtvola.“

Robert zrudnul (ale jenom vnitřně). Řeka, kterou obyčejně z domu vůbec neviděli, byla teď po povodni rozvodněná a dotýkala se spodku jejich zahrady. Několik lidí se při povodni utopilo: někteří byli nezvěstní. Tohle byl zřejmě jeden z těch nešťastníků.

Fany se udělalo nevolno, ale ne natolik, aby kvůli tomu obětovala snídani.

„Nechci to vidět,“ řekla. „Klidně zavolám policii, ale jestli se nebudeš zlobit, tak tam nepůjdu.“

Robert vehementně chápavě kýval: „To je jasný, ani bych tě nenechal. Zajdu tam sám.“

Po chvíli váhání se rozhodl vzít si s sebou krumpáč. Fany tento myšlenkový pochod nechápala (chtěl snad toho nebožáka dorazit, kdyby se ještě trápil?), ale chytila ho za paži a řekla mu, že to byla přesně ta slova, která potřebovala slyšet.

Osoba na zahradě však nebyla ani mrtvá, ani živá. Byla to nahá mužská figurína, kterou sem voda zanesla dírou v plotě z vyplaveného textilního velkoobchodu. Byl to starší typ, s širokým afektovaným úsměvem a naondulovanou vlnou tmavých vlasů nad čelem. Chyběla mu paže levé ruky od loktu dolů. Hlava byla trochu uvolněná: Robert ji uvolnil docela a vítězoslavně ji zvedl nad hlavu. Fany zavrávorala. Když pochopila situaci, propukla v smích, nejprve hysterický, ale postupně se uvolňovala.

Robert přivlekl zabláceného manekýna k domu a hlavu pohodil opodál.

Fany Roberta objala a vrtěla nevěřícně hlavou.

„To se hoši v práci pobavěj,“ řekl: „teď jsem se ale docela zdržel, nebudu mít už čas snídat.“

„Škoda,“řekla:“udělám ti aspoň kafe. Musím taky zrušit to hlášení na policii. Ještě, že jim to tak trvá.“

Když Robert odjel, vzala si holiny a s pomocí zahradní hadice, hadrů a kartáče manekýna očistila. Pak mu nasadila hlavu a dala ho uschnout na židli ke stolu na terase. Zrovna když se vracela z domu, aby si konečně v klidu vypila své ranní espreso, za plotem prudce přibrzdilo houkající policejní auto. Když viděla, jak z něj svižně vyskakují tři policisté, povzdechla si.

Středa

„Teda, Fany,“ usmál se Robert chlapecky (věděl, jak se jí to líbí) : „musím přiznat, že mě ten panák u stolu trochu znervózňuje.“

Napil se čaje, aby bylo jasné, že o nic nejde.

Fany povytáhla obočí. Blahosklonně se usmála, aby dala najevo, že její minulost ve feministickém hnutí ještě není mrtvá: „A kdyby to byla figurína ženský, taky by ses ošíval?“

Robert nad tím poctivě zauvažoval a rozhodl se opustit toto bojiště. Zadíval se na její boky a pas. Její fantastické bříško se po dětech čím dál tím víc obalovalo a spíš než přesýpací hodiny teď Fany připomínala soudek, ale pro něj byla stále stejně žádoucí. O tom je přece stabilní vztah: svá očekávání a tužby přizpůsobujeme realitě, nikoliv naopak.

„Na co myslíš?“ zeptala se.

„Jak jsi pořád krásná. Na co ty?“

Nesnášela to. Pořád po ní házel komplimenty v očekávání, že mu je vrátí. Ano, stále se jí líbil, bože, po všech těch letech. Ale řekne mu to, až sama bude chtít.

„Ani nevím,“ odpověděla: „budu muset rychle dokončit tu plastiku. V pondělí ji musím odevzdat a o víkendu jedeme k mladejm…“

„Jsem tak rád, že teď můžeš uplatnit svůj talent, když jsi musela kvůli dětem obětovat kariéru.“

„Ale nemusela. Byla to přece moje volba. Chtěla jsem děti a chtěla jsem si je užít. Nic mi neuteklo, Roberte, nevyčítej si to.“

„Nemám pocit viny. Jsem jen rád, že po všech těch letech, kdy jsi mě nezištně podporovala v mojí práci – a jen díky tobě jsem teď tam, kde jsem – dokážeš být skvělá v tom, co tě baví.“

Fany se usmála a začala sklízet ze stolu. Měla nejvyšší čas pustit se do práce.

„Ty, Fany,“ zasmál se ještě na odchodu: „jestli s námi bude pravidelně snídat, neměl by se trochu přioblíknout?“

„Jasně, dám mu něco tvýho,“ odpověděla snad příliš rychle na to, že chtěla radost nad svým malým vítězstvím lépe skrýt.

Čtvrtek

Při snídani téměř nemluvili.

Robert se zkoumavě zadíval na oblohu a řekl: „Vypadá to na déšť, co říkáš?“

Přeješ si, aby ho vzala voda, co, pomyslela si, ale neřekla nic.

„Neměli bychom mu dát nějaký jméno? Aby to nebylo takový neosobní,“ řekl Robert trochu podrážděně. Sám žasnul nad tím, co říká. Ignorovala ho.

„Můžeme mu říkat třeba Ken,“ pokračoval, teď už otevřeně útočně.

„To je báječný nápad!“ vyhrkla Fany a zarděla se jako nevěsta.

Ken, oblečený v Robertově tričku a džínách, se srdečně usmíval.

Pátek

Robert vstal vesele. Fany se zdržela, a tak sám prostřel stůl na terase. Chystal se jí povědět, jak byla včera v noci fan-tas-tick-kááá. Přitom si pískal (falešně).

Když ji uviděl, stěží potlačil své rozladění: „Ty se líčíš k snídani?“

Přešla to úsměvem, který věnovala Kenovi.

Robert nevěřil svým očím. V hlavě mu hučelo: „Ty jsi mu udělala novou ruku?“

Skutečně, Ken měl nyní obě paže: zatímco jeho levá byla jeho původní rukou manekýna z vitríny, jeho pravačka, vypálená z hlíny, byla zaťatá v pěst, se vztyčeným prostředníkem.

Fany se usmívala. Vyzývala ho k bitvě, ale on nebyl připraven.

„Nač ta vulgárnost?“ zeptal se smutně.

„Ale no tak, Roberte,“ zlobila se: „Je to legrace! Zdál se ti neosobní, ne?“

A za chvíli vyčítavě dodala: „Víš, jak si tu připadám sama, když odjedeš do práce?“

Pozoroval ji ve zpětném zrcátku auta a uvažoval, jestli Fany skutečně na Kena mluví, nebo se mu to jen zdá. Bylo to uhozené.

Věnoval se myšlenkám na návštěvu dětské kliniky, které odpoledne předá sponzorský dar a kde promluví. Procházel si v hlavě řeč a postupně se uvolňoval. Ty děti mají než tu naději, že přežijí. On má zdravé a inteligentní děti. Krásnou a milující manželku. Slušný příjem a uznání lidí, na kterých mu záleží.

Krucinál, za chvíli si o nich budou povídat všichni sousedi!

Sobota

Odjížděli brzy ráno. Jejich dcera a její snoubenec je pozvali, aby společně dohodli podrobnosti svatby.

Fany řekla, že je jí špatně a nikam nepojede. Robert odvětil, že je na přechod ještě příliš mladá. Opáčila, že on tomu teda rozumí. Pak se na něj podívala pohledem, který uznával pitomost situace a děkoval mu za pochopení.

„Tak jedem!“řekl Robert.

„Myslím, že bys neměla řídit. Jsi příliš rozrušená.“

Bez námitek se přesunula na sedadlo spolujezdce. Řekl, že si zapomněl telefon. Vrátil se na terasu a skopnul Kena i se židlí. Rozhlédl se a znova ho zvedl a posadil. Odolal přitom pokušení, které ho trápilo celý den: podívat se, jestli Fany Kenovi přimodelovala i penis.

Neděle

Bylo před nedělním obědem. Slunce pražilo do půdy ještě promáčené lijáky a vzduch byl horký a vlhký.

„Byla jsi mi někdy nevěrná?“ zeptal se Robert, když přijížděli domů a nespustil přitom oči z cesty před sebou.

Povzdechla si. Čekala tu otázku a nebyla jí dotčená. Začala si prohlížet nehty na své pravé ruce. Věděla všechno. O flirtu, který si dopřál na služební cestě s mladičkou kolegyní, která podlehla jeho charismatu (a on zase neodolal jejímu obdivu k sobě samému, takže jeho prohřešek byla vlastně taková spíš autonevěra). Ne, sama mu nikdy nezahnula, a ví Bůh, že příležitosti byly. Vlastně ani nevěděla, proč se trochu nespustila.

„Ale no tak, miláčku,“ odpověděla s provinilým úsměvem a pohlédla na něj, takže uviděla, jak polkl a poskočil mu ohryzek.

„Jsem nervózní z té svatby,“ dodala omluvně: „tolika lidem to nevyjde...“

„Ovšem,“ řekl rychle: „ovšem. Ale Moira má nejlepší předpoklady vytvořit funkční rodinu, nemyslíš? A ten Fred, toho člověk nemůže mít nerad, i když je to jeliman...“

„Jeliman?“ opáčila afektovaně: „Co tím myslíš: jeliman?!“

Oba zmlkli. Před nimi se objevil obrys jejich domu, s jasně vyrýsovanou Kenovou siluetou.

„To jsem blázen,“ řekla jakoby pro sebe: „byla bych přísahala, že seděl jinak...“

„Nejsi trochu paranoidní, miláčku?“ zasmál se Robert a odkašlal si: „Jak si, krucinál, můžeš pamatovat, jak ta pitomá figurína seděla?!“

Pohlédla na něj s údivem a nic neřekla. V mlčení pak setrvala po zbytek dne.

Pondělí

„Fany, myslíš, že bychom se mohli vrátit k normálnímu životu?“ zeptal se Robert. Opíral se o kuchyňskou linku s šálkem čaje v ruce. Přistihl se, jak se strnule a široce usmívá – zrovna jako Ken. Naneštěstí si toho všimla i Fany.

„No ne, snad se nechceš měřit s pitomou figurínou?!“ zasmála se pobaveně.

„Jéžišmarjá!“ zaúpěl Robert a vylil svůj čaj do výlevky.

„Tak já jdu,“ prohodila a učinila tak.

„Kam jako že deš?“

„Mám randes-vous,“ zasmála se a pak dodala: „se svou kadeřnicí, mám zítra tu vernisáž přece. Počítáš, že přijdeš?“

„Co je to za otázku?“ čepýřil se Robert: „Samozřejmě, že své ženě přijdu na vernisáž!“

„No, já jen, že tě nenutím, kdybys nechtěl, tak...“

Práskl dveřmi.

........

„Kde je?!!!!!!!!!“

Fany vletěla do domu a měla našlápnuto. Celá se chvěla.

„Pěknej účes,“ řekl Robert. Byla v něm malá dušička, ale měl neovladatelnou chuť řvát smíchy.

„Kde je Ken?!“ procedila Fany mezi zuby výhružně: „A nedělej blbýho!“

„Vím já?“ odvětil Robert a cítil, jak v něm smích probublává ven.

„Tak dost blbin, Roberte. Mluvím fakt vážně: co jsi udělal s Kenem?!“

Robert cítil, jak mu pumpuje bránice a nezadržitelně se to dere ven, vypustil ze sebe smích, jako když hrochovi čistí výběh; věděl, že stojí na pokraji katastrofy, ale nedokázal to ovládnout.

Když pominul akutní záchvat, zjistil Robert, že má bradu i tváře celé mokré. Byl na něj jistě ubohý pohled.

„Byli tu z galerie,“ řekl a cítil, jak z něj to vyslovené tajemství snímá tíhu: „a odvezli si toho pitomce na výstavu.“

A pak se stalo něco, co Robert ani ve snu neočekával. Poprvé za tu spoustu let, co ji znal, ztratila najednou řeč. Její vyděšený pohled hovořil za vše: smích mu zhořknul v ústech.

„Ale,“ vypravila ze sebe po půlminutě nechápavého ticha: „to si ho ňákej kretén koupí!“

Vypadala zranitelně jako malá dívenka, která právě zjistila, že maso, které má na talíři, je totéž maso, které před chvílí běhalo po dvoře.

„Měli to za artefakt,“ vypravil ze sebe Robert: „odvezli ho i se stolem a židlema.“

„Jistě jsi je nezdržoval,“ zavelela Fany ještě zkusmo do útoku, ale oba věděli, že už je dobojováno.

„Ne, nezdržoval,“ odvětil Robert a otočil se k ní zády. Aby neviděla ten výraz triumfu.

.............

Bylo to, jak předpokládala. Jednoho ze stálých zákazníků galerie, citlivého obchodníka s průmyslovými hnojivy, okamžitě okouzlila naléhavost sdělení Kena s nábytkem. Tlačil na galeristku tak dlouho, dokud nesvolila, že s autorkou díla projedná jeho mimořádnou nabídku odkoupit ten kus ještě před vernisáží. Byla to nabídka, jaká se neodmítá. Víc, než Fany kdy dostala nebo dostane za cokoliv, co vytvoří. A její byl na celém díle přitom jen ten vztyčený prostředník. No a ten nábytek samozřejmě taky... jak teď budou snídat na terase?

Samozřejmě souhlasila s prodejem. Čím by také mohla oponovat? Jak by to zdůvodnila?

Ten večer šla spát do pokoje jejich dcery. Ze skrýše pod schody vytáhla svazek milostných dopisů z dávných časů, z dob, kdy ještě nebyla s Robertem – a taky z dob, kdy už s Robertem byla, samozřejmě... a v slzách si je pročítala.

„Ach, Kene...!“ vzlykala pak do polštáře.

Úterý

Vyšla na terasu s černými brýlemi přes opuchlý obličej. Robert ven vynosil židle, stůl a dokonce i její křeslo z kuchyně a připravil snídani. Pohlédla do zahrady a viděla Roberta, jak s teslou a kleštěmi za pasem opravuje dole na zahradě díru v plotě. Projelo jí vzrušení, jako vždy, když viděla muže při práci. Zavolala na něj. Otočil se, usmál se a zamával jí.

„Vzal jsem si dnes dovolenou!“ zahulákal jako nějaký Ivan.

Sedla si do křesla s kávou v ruce a natáhla nohy. Bude to jistě pěkný den.