Utopené vosy

Vážení hosté,

dnes pro Vás máme skutečnou delikatesu: povídku Utopené vosy z povídkové knihy The Loudest Sound and Nothing mladé britské autorky Clare Wigfall . Tato její prvotina vychází u nakladatelství Faber v Londýně 6.září a recenze si lze přečíst zde a ve Financial Times zde
Enjoy a nestyďte se svěřit personálu se svými připomínkami.


Utopené vosy

Clare Wigfall

To léto, kdy Therese šlápla na vosí hnízdo a ukončila tak naše bosé toulky, pálilo slunce každý den a každý o tom mluvil. Staré dámy na lavičkách v parku se ovívaly značně ohmatanými výtisky Světa ženy a vzdychaly: „Och, takové horko!“ Já bažila po konverzaci; zpříma jsem seděla na dřevěné židli, usmívala se na znamení souhlasu a bedlivě sledovala, jestli snad ještě něco nedodají. Vypadalo to, že vedro je to jediné, o čem kdo byl schopný mluvit, a já jsem věděla, že až se počasí změní, budeme zase mluvit jen o tom jednom, s tím rozdílem, že si budeme dýchat do dlaní a nadávat na zimu.
Toho léta v drogerii vyprodali všechny opalovací krémy, záhony uschly a lidé museli stát ve frontě, aby se dostali do bazénu. Pozorovali jsme je, jak s ručníky přehozenými přes rameno či nacpanými do tašek čekali u zdi podél bazénu a poslouchali křik, jehož ozvěna se odrážela od vody uvnitř, a závistivě sledovali ty, kteří vycházeli s vlasy ještě vlhkými a očima zrůžovělýma od chlóru a nesli si od prodejních automatů sáčky s chipsy.
Bylo to poprvé, kdy mě zdi zahrady začaly omezovat; poprvé jsem konečně byla dost velká, abych vykoukla přes jejich mechem zarostlé vrcholky a mohla se dívat přes šiky zahrad a pověšeného ložního prádla, teď již vedrem zcela vysušeného a v těžkém vzduchu úplně nehybného, a slyšet plechový zvuk vzdálených tranzistorů a naříkání aut pomalu se pohybujících v horkém slunci s okny otevřenými, jako by to snad mohlo něco změnit.
To bylo toho léta, kdy překopali zahradu pana Mordecaie.


Zevnitř jsme slyšeli její křik. Stála jsem bosa na linu u dřezu a umývala nádobí od snídaně, líně je namáčela do saponátu a pozorovala hru světla na bublinách. Tyler, celý shrbený, jezdil pod kuchyňským stolem s náklaďákem a usmíval se rachotu jeho kovových kol. Její křik rozčísl den; lekla jsem se tak, že jsem upustila sklenici, která se rozbila o kohoutek a spadla do vody v dřezu. S vřískotem pobíhala po zahradě se svatozáří z rozzuřených vos, která rozpíjela její obrysy, a copy jí tančily kolem hlavy.
Několik prvních okamžiků jsem tam jen tak stála s pusou dokořán a sledovala ji špinavým kuchyňským oknem a prostě jsem se k Therese ani ke všem těm vosám vůbec nechtěla přiblížit. Když jsem běžela k zadnímu vchodu, Tyler vstal a začal se batolit za mnou. Pamatuji se, že se začal smát, když jsem na ni namířila hadici – myslel, že je to všechno nějaká legrace. Therese, z které kapala voda a jejíž letní šaty se přilepily na puntíkování rudých štípanců, se prořvala do odpoledne. Na trávě kolem ní ležely na zádech tmavé vosy a kopaly nožkama, ale jejich křídla byla příliš promočená, než aby mohly vzlétnout.

Máma bývala celý den v práci a nechávala nás samotné. Občas jsem je vzala ven; Therese si olupovala strupy, zatímco Tyler byl připoutaný ve svých golfkách. Chodili jsme do parku, já jsem sedala u houpaček a pozorovala kluky, kteří postávali v hloučku u veřejných záchodků a pokuřovali cigarety.
Jindy jsme prostě leželi na zahradě a vstřebávali to horko. Z růžových kalhotek a starého nátělníku, který jsem ustřihla těsně pod bradavkami, jsem si vyrobila bikiny. Měla jsem sluneční brýle ze zeleného plastu, které jsem si koupila v obchodě na rohu, a žluté žabky, které jsme teď museli nosit. Zatímco jsem se opalovala, Therese slídila v trávníku a hledala vosí mrtvolky. Když nějakou našla, položila ji na dlažbu a kamenem ji rozdrtila na prach. Tyler vedle ní seděl na bobku a tvářil se moudře. Líně jsem je pozorovala a občas zvedla ruku, abych ukázala na další mrtvou vosu ležící mezi stébly trávy.
Bylo to nějak začátkem srpna, když Therese a Tyler začali hrabat pod zahradní zdí. Seděli v jejím stínu, usilovně hrabali klacíky a suchou zemí plnili umělohmotný kyblík.
„Pomoz nám, Eveline,“ volali: „kopeme cestu do Austrálie,“ ale já jsem jen obrátila oči v sloup a otočila list ve svém časopise. Ta práce je na chvíli zaměstnala; pak přišli za mnou a povalovali se někde poblíž. Tyler ležel na břiše a odfrkával, protože ho tráva šimrala v nose, a Therese mi ve vlasech splétala tenké pramínky.
Tak jsme tam leželi a čekali, až se vrátí máma, v uniformě s propocenými průramky. Přišla domů a sedla si, položila si nohy na jednu z kuchyňských židlí a stěžovala si, jak jí otékají. Přitom se dívala, jak chystáme rybí prsty nebo kuřecí nugety.

V tom horku se všechno zdálo být namáhavé. Pamatuji si den, kdy jsem ležela na zádech se zavřenýma očima. Therese skončila s kopáním a ležela rozplácnutá vedle mě. Jednu buclatou ruku měla ve vlhkém objetí ovinutou kolem mého kolena. Horce mi dýchala na bok. Otevřela jsem oči a pomalu zamžourala proti slunci. Druhou paži měla Therese pohozenou za hlavou.
Nejdřív jsem si všimla záblesku. Uviděla jsem ho, když mávla rukou, aby zahnala bzučící mouchu. Její palec těsně objímal tenký zlatý prsten, hustě pokrytý drobnými diamanty. Mezi kamínky uvízla špína, přesto ale odrážely slunce a třpytily se. Nejdřív jsem nereagovala. Jen jsem tam ležela a dívala se.
„Therese,“ řekla jsem nakonec: „odkud máš ten prsten?“
„Našla jsem ho,“ povzdechla si.
Zvedla jsem se na loket a vzala její ruku do své, abych si ten malý šperk prohlédla zblízka.
„Kde?“ zeptala jsem se.
Therese zívla, přetočila se na bok a vstala. Odvedla mě k díře, kterou hloubili. Byla už hluboká a dlouhá a vedla pod naší zdí do zahrady pana Mordecaie. Klekly jsme si a zíraly do jejích hlubin. Bylo v ní příliš temno na to, abychom něco viděly. Therese vzala mou ruku a vedla ji do díry. Okamžitě jsem věděla, co jsem nahmatala, ale řekla jsem Therese, aby rychle běžela pro baterku. O chvíli později byla zpátky, takže jsme si mohly posvítit. Na konci tunelu se k nám natahovala bledá ruka.
Dívaly jsme se a nic neříkaly. Kůže byla místy nafialovělá, nehty polámané a plné hlíny. Najednou se den kolem nás úplně ztišil, jako kdyby úplně všechno zadrželo dech.
„Therese,“ řekla jsem konečně: „myslím, že by se ta díra měla zahrabat.“
Plastovým kyblíkem jsme nahrnuly hromádky hlíny zpátky na původní místo a uplácaly zem rukama.
Natáhla jsem se k Therese, sundala jí prsten z palce a nasadila si ho na pravý ukazovák. Neprotestovala.

A tak kopání přestalo. Ignorovali jsme holý kus země podél zdi, znamení nezdařeného australského projektu. Prsten jsem vyčistila starým kartáčkem na zuby a občas ho nosila, ale jen tehdy, když byla máma v práci.
Dlouhé dny se stále přelévaly jeden v druhý. Když nás máma ukládala, bylo pořád ještě světlo. Za našimi okny, zataženými závěsy, pokračoval běh světa a my ho slyšely, ještě jasněji než za zimních nocí, kdy bývala tma. Tylerovi a Therese bylo příliš horko a byli příliš unavení na to, aby měli pocit, že jim něco utíká, ale já jsem pod svou přikrývkou byla vzhůru a poslouchala ulici a tlumený hlas mámina rádia zezdola.

Jednou v noci se Therese vzbudila pláčem ze zlého snu. Odšourala se do mámina pokoje a já je slyšela přes chodbu; mámin hlas byl uklidňující a ospalý, Theresin zředěný slzami: „...a já zalívala zahradu, mami, tou modrou konvičkou, a ono to začalo růst…“
„Pššš, spinkej, broučku.“
Přála jsem si, aby to mámino něžné šeptání bylo pro moje uši. Když jsem zavřela oči, viděla jsem Theresin sen, paži, která vyrůstá z hlíny.

Prázdniny se začaly chýlit ke konci. Dny se ještě pořád dusily horkem a my tak zoufale nevěděli, jak je zaplnit, že nám dokonce začala chybět škola. Velmi zřídka nám máma nechala drobné na sladkosti. Kupovali jsme si lentilky, olizovali ty červené a natírali si rty rudým potravinovým barvivem. Přesně to jsme dělali, když zazvonil zvonek u dveří. Moje žabky pleskaly o podlahu, když jsem šla chladným domem otevřít domovní dveře. Na prahu stáli muž a žena.
„Je doma tatínek nebo maminka, děvče?“
Když se ptal, díval se nám přes ramena do předsíně.
Zamrkala jsem na ně skrz své sluneční brýle. Therese i Tyler byli přilepení k mým nahým nohám a Tyler si hrál s gumičkou na kalhotkách mých bikin. Vyšpulila jsem na ně své lentilkově červené rty a odpověděla, že je máma v práci a před šestou se nevrátí. Pravou ruku jsem měla schovanou za zády.
Žena se k nám sklonila a usmála se. Snažila jsem se být vyšší.
„Možná byste nám mohli pomoct vy. Jsme od policie a chceme se jen zeptat na pár věcí.“
Natáhla ruku s fotografií holky ve věku tak šestnáct sedmnáct. Taková fotka z prázdnin. Dívka byla opálená a usmívala se na něco za objektivem.
„Myslíte, že jste tuhle dívku viděli?“
Všichni jsme se podívali a pak zavrtěli hlavou.
„Víte to určitě?“
Přidržela nám fotku ještě blíž: „Třeba jste ji viděli na ulici nebo tak něco?“
Znovu jsme zavrtěli hlavou. Chlápek si povolil límec a otřel si z čela pramínek potu. Zachytil můj pohled a usmál se na mě. Neopětovala jsem jeho úsměv.
„No, tak to bude všechno,“ řekla ta žena a pustila ruku s fotografií podél těla. „Moc jste nám pomohli, děkujeme.“
Vztáhla ruku, aby Tylerovi trochu pocuchala kadeře. Ještě těsněji se přitiskl k mojí noze.
Zavřela jsem dveře a chvíli jsme čekali; slyšeli jsme, jak odcházejí pěšinkou v naší zahradě a pak otevírají sousední vrátka u pana Mordecaie. Jak jsme tam společně stáli v tmavé předsíni, pohrávaly si mé prsty chvíli mimoděk s prstenem. Nikdo z nás nic neřekl. Vzala jsem Therese i Tylera za ruce, otočila se a společně jsme vykročili zpět do sluncem zalité zahrady.