Obráceně
Doktor balil zlehka slova do uvozovek; jeho malé tučné prsty se kroutily jako čertovské rohy, když vypustil ten latinský termín.
„Tedy, není to porod koncem pánevním… „per se.”“
„Jak to myslíte?“
„No, sice to tak v tuto chvíli vypadá, ale často se stává, že se děťátko ve správný čas ještě obrátí.“ Petr mi stiskl ruku. „Zatím není čeho se bát. Nemáme žádný důvod se domnívat, že by porod neproběhl zcela normálně.“
Peter mi rukou přejel vyčnívající pupík, shluk kůže a chrupavky, vystupující z mého břicha. Opsal mi kolem mého nadmutého pupku několik kruhů; jeho prsty byly hrubé ale teplé. Znovu mi stiskl ruku.
„Miláčku, to bude dobrý. Prostě si z toho nebudeme dělat hlavu a holčička se kvůli mamince hezky obrátí! Jen se neboj.“
„Váš manžel má pravdu, paní Danielsová. Zatím není vůbec důvod k obavám.“ .
Peter mi začal odzdola zapínat halenku a přetahovat mi ji přes klenutí podprsenky.
„Poslouchej pana doktora, miláčku. Má pravdu.“
„Samozřejmě, paní Danielsová.“
Cítila jsem na sobě jejich pohledy.
„Ale všechno je obráceně,“ zaprotestovala jsem.
„Copak jsi neslyšela, co říká pan doktor Sandeep, miláčku? „Žádný důvod k obavám.““
Měl jsem zavřené oči, ale slyšela jsem, jak Peter balí vlastní slova do doktorových drápků.
„Váš manžel má pravdu, paní Danielsová. Nejméně tři čtvrtiny všech takových případů se před týdnem porodu obrátí. A u vás ani u vašeho manžela nemáte v rodinné anamnéze porod koncem pánevním.“
„Něco není v pořádku.“
„Ale miláčku! Slyšela jsi, co říká doktor. Bude v pořádku. Jen se budeš zbytečně trápit, když si s tím budeš dělat starosti.“
Peter mě políbil na čelo a doktor mi pomohl se posadit. Nohy mi visely přes okraj postele. Sklouzla jsem dolů a narovnala páteř, jak to nejvíc šlo. Peter mi položil ruku na záda a vedl mě ke dveřím; mumlal mi přitom utěšující slova, která jsem se rozhodla neslyšet.
„Díky za návštěvu, paní Danielsová,“ řekl doktor: „uvidíme se zase za týden.“
„Ano, pane doktore. Děkuji,“ odpověděla jsem.
Vyšli jsme na parkoviště a Petr mi otevřel dveře a pomohl mi do sedadla spolujezdce. Tlustá stehna mi sklouzla po koženém čalounění a já jsem zapadla do prohlubně sedačky. Peter se sehnul, aby mi pomohl složit nohy do auta.
„Nech toho.“’
„Jen se ti snažím pomoct…“
„Ježíši, Petere, nejsem invalidní!“
Zavřel dveře a obešel auto na stranu řidiče. Nastoupil, zasunul klíček do zapalování a ještě než s ním otočil, tak se ke mně naklonila a políbil mě na tvář.
„Neboj se, miláčku. Naše holčička bude v naprostém pořádku.“
Hlava mi spadla dopředu a brada mi na krku vytvořila vějíře tuku. Hlava mi poskakovala vzlyky a slzy mi dopadaly na prsa.
„Co se děje?“
„No…“
„Slyšela jsi přece doktora: bude v pořádku… naše holčička.“
„Ale ona není „naše“… per se.“
Lewis Crofts
Brusel, prosinec 2006
No comments:
Post a Comment