Vodní lyžař

20.června 1992

Berta se probudila horkem a chrčením klimatizace. Otočila se na bok a zkoušela ještě usnout. Anton spal sice v druhé ložnici, ale jeho chrápání rezonovalo celým bungalovem. Vstane a napije se studené vody. V kuchyňce zakopla o jeho boty. Lino bylo pocintané a byly na něm černé šlápoty. Povzdechla a došla pro mop. Při vytírání si začala zpívat.

„Kdopak se nám to tu rozezpíval?" zeptal se s rozespalým úsměvem: „Nějaká víla snad?"

Anton stál ve dveřích své ložnice, s jednou rukou na klice a druhou napůl na svém břiše a napůl za trenkami.

„Dobré jitro, miláčku," řekl a políbil ji na čelo: „Už zase vytíráš? I na dovolené?"

„Udělám kafe," odpověděla.

„Copak dnes máme za den?" zeptal se šibalsky.

„Hrozný horko. Na vlnách se dělají čepice, bude správně foukat. Jenomže všichni surfaři ještě chrápou."

„A ještě?" zeptal se a hlas se mu téměř chvěl.

Pokrčila rameny; věděla to však dobře.

„Už mi můžeš dát můj narozeninový dárek!"

Opřela mop o stěnu a plácla se dlaní do čela: „Opravdu? To ten rok ale utekl!"

Přejela si jazykem horní i dolní zuby a usmála se na něj: „Tak jdeme na to!"

Pak si klekla na právě vytřenou podlahu a pustila se do nadělování.

•

Kvečeru už se horko dalo lépe snášet. Anton vzal plážová lehátka a chystal se je odnést na molo, kde vysedávali každý rok ve stejnou dobu, večer co večer.

„Hej, Berto!" zavolal: „Na našem místě sedí nějakej vocas s ňákou nítěnkou!"

Pokrčila rameny: „Tak si projednou sedneme někam jinam!"

„A nemám je poslat do prdele?"

Mávla rukou.

Anton odnesl lehátka na kamenitou pláž, ale neustále ty dva nevraživě pozoroval. Uvolnil se až při třetí sklence.

Sloupla si z chodidla kus mořské trávy a zeptala se mimochodem: „Myslíš, že se s tou klimatizací dá něco udělat? Jako se mi zdá, že už to skoro nechladí a jenom to chrochtá."

„No, pochybuju. Jak víš, tak moje specializace je špičková ochrana bankovních systémů, nikoliv údržba a opravy klimatizace."

Obrátila oči v sloup, ale nic neřekla.

„Pamatuješ, když jsme sem přijeli poprvé, jak nám to přišlo úžasný? Jako že máme vlastní domeček a dokonce s klimatizací, to byl úplnej luxus! Jak je to dlouho, deset let?"

„Dvanáct," odpověděla.

„Jasně, to byly děti malý. Pamatuješ, jak si Robin narval do nosu šutr o velikosti půldolaru a podařilo mu ho vysmrkat, až když v čekárně ambulance uviděl škvírou ve dveřích toho chlupatýho doktora?" zasmál se hodně nahlas, aby ho slyšel mladý pár na molu.

Berta si lépe pamatovala, jak tehdy uklidňovala malou Gretu, která ze spaní křičela: „Ne, prstem ne!" a když se jí pak ptala, o čem se jí zdálo, svěřila se jí, že jí v jejím snu táta mazal máslo na rohlík prstem. „Ach, ano, to byl opravdu hrozný sen!" chlácholila ji tehdy Berta, ale ten otřesný sen od té doby občas mívala sama.

Usmála se: „Jasně, že si to pamatuju. Tehdy jsme čítali Updikea a Irvinga. Naše americký období."

Anton svraštil obočí, jak se zamyslel: „Updikea jsem v životě nečet."

Trochu povysunula spodní čelist: „Ale jak se za mnou chlapi otáčeli a pískali na mě, to si pamatuješ, ne? Jak jsem nosila ten kovbojskej klobouk?"

Podíval se na ni, jako by si nebyl jist, zda nežertuje: „Klobouk?"

Mladý pár na molu se zvedl a aniž by jim věnoval jediný pohled, prošel kolem nich. Mladík byl běžný prototyp Středomořce ve slunečních brýlích a s houpavou chůzí; dívka je však oba naplnila smutkem, když pružně téměř protančila kolem nich a dlouhé vlasy jí poskakovaly po pevné opálené pleti a jejích bezstarostných šestnáct let vědělo pendrek o zažívacích potížích a zákonu simultánní poruchy všech spotřebičů v domácnosti.

Dívali se za nimi a nic neříkali. Anton se pak praštil pěstí do břicha a poznamenal, že by něco menšího sněd.

Vodní hladina teď ležela klidně jako zrcadlo. Surfová prkna už zase odpočívala a průlivem projela jen tu a tam plachetnice či rybářská loďka. A jako vždycky, syn majitelky kempu za motorovým člunem na vodních lyžích.

A Anton jako obyčejně pronesl: „Tohle je teda frajeřina, ne? Tohle se chci naučit. To vypadá jako správnej sport."

Bertě na horním rtu vyrazil pot.

„Půjdu dovnitř, začínají kousat komáři."

21.června 1999

„Tak jak ses vyspala?" zeptal se Anton a chystal snídani.

Neodpověděla. Nad bungalovem kroužilo pár racků a kdákalo.

„To je stejně neuvěřitelný, jaká je mezi náma pořád vášeň!" zašeptal jí do ucha a zezadu ji objal.

Něco si zabručela a znělo to úplně jako „Nasrat!".

Anton neztrácel optimistickou náladu: „Tak co, dáme si závod k bójce?"

Berta beze slova odešla na terasu a do klína si položila soubor Bukowského povídek.

Zadívala se přes zátoku na „svůj" dům: starý kamenný středomořský dům, ke kterému vedla řada kamenných schodů, zakrytých loubím z vinné révy, vistérie a bouganvilií. Ten dům, o kterém jí před patnácti lety slíbil, že jí ho koupí. Bože, nejspíš to patřilo k věku, že mu byla schopná uvěřit. Byl tehdy pěkně urostlý a zdálo se, že je lecčeho schopný. Teď jeho postava čím dál tím víc připomínala jeho otce: neforemný soudek na dvou dlouhých nohou. „Její" dům byl za těch patnáct let už dvakrát na prodej (nechala si od realitní agentky zasílat nabídky) a dvakrát změnil majitele. Pomerančovníky, ibišky a oleandry na jeho dvoře byly čím dál bohatší, zatímco jejich bungalov, který měli na tuto dobu rezervovaný na příštích dvacet let, byl stále oprýskanější a vypadal, že se brzy propadne do země.

Anton vyšel ven a Berta rychle otevřela knihu a začetla se.

„Helemese, ten frajer ještě pořád jezdí," zvolal Anton a sledoval mladého Toniho, který se, ač se zatím stačil oženit a mít děti, nevzdal svého vodního lyžování a jeho triky se ještě zdokonalily.

„Tohle bych chtěl umět!" řekl uznale Anton.

Berta ho ignorovala.

„Hej, ty jsi navostro?!" řekl najednou překvapeně.

Posunula si brýle na nose, přimhouřila oči a řekla, jako když se seká led: „Nějakej problém? Co si pamatuju, tak se ti to ještě před pár lety líbilo."

"No, před pár lety to bylo o něčem jiným. I když, jsou i lidi," pokrčil rameny a začal se pochechtávat: „kterejm chutnaj ústřice."

Bez vteřiny zaváhání po něm mrštila svou knihou: „A ty bys měl přestat svůj vocas strkat do těch mladejch rozhoďnožek, který jsou tak blbý, že nedokážou pochopit, co jsi za kreténa! Ústřice, panebože! Dobře víš, že mi chutnaj - a za celou tu dobu, co sem jezdíme, jsi mě na ně nevzal ani jednou! Ani jednou!"

Anton byl trochu rozladěný, že mu vzala vítr z plachet jeho ústřicového vtipu. Zamumlal si pro sebe: „To není fér. Ty zase zpíváš jak čtyry slepý bobři!"

23.června 2006

Toni si povšiml, že zatímco on celé odpoledne vozil za člunem německého důchodce, kterému se nepodařilo se na lyže ani jednou postavit, tak ten pár, který sem jezdil už roky, sedí celou tu dobu bez pohnutí na molu a popíjí víno (zaregistroval, že načali třetí láhev), aniž by padlo jediné slovo.

Německý důchodce vypadal trochu zkroušeně, ale Toni na ně vesele zavolal: „Nezkusíte to taky?"

Anton bodře zavrtěl hlavou: „Ještě nejsme úplně připravený!"

„Kdybyste snad potřebovali něco jinýho... cokoliv?" zavolal na ně ještě Toni.

„Neboj, Toni, řekneme si," odvětila Berta a obrátila se na svého muže: „Nechlastej tolik - musíš si hlídat cukr."

15.června 2007

Berta seděla na svém obvyklém místě na molu a hleděla na vodní hladinu, kde už hodinu jezdil Toni ve svém člunu a místo lyžaře za sebou na laně vláčel předmět o velikosti bójky.

Opodál seděl pár německých důchodců, další z pravidelných návštěvníků kempu. Ona si čistila brýle a polohlasně pravila ke svému manželovi: „Jéžišmarjá, kdybych nevěděla, že to je úplná kravina, přísahala bych, že to, co ta ženská tak dlouho balila do igelitu a Toni to teď celou věčnost vozí za lodí, vypadá úplně jako urna!"