Pan Wo chce domů

Pan Wo seděl bez hnutí na posteli svého hotelového pokoje. Zdálo se, že si na chvíli zdříml, a teď se snažil rozpomenout, kde vlastně je. Přistoupil k oknu, ale ani pohled na nádraží a logistické sklady mu nenapověděl. Brugy, Manchester, Lyon? Ta města mu začala splývat, jako když se míchají barvy. Ani podle hotelového pokoje se nedalo soudit, snad s tou výjimkou, že v Anglii v nich mívají elektrické varné konvice a čaj.

Dala se do něj zima. No ovšem, Groningen, severní Holandsko, město, kde pro jeho kosti nikdy nebude dost teplo. Cesta vlakem z Amsterodamu sem trvala 5 hodin, a to ještě museli přestupovat. Když se pan Wo ptal průvodčího, zda jsou ve správném vlaku, ten zavrtěl hlavou. Jeho nadřízený pan Sai So na něj upřel tázavý pohled. Průvodčí pak vyprskl smíchy. Pan Wo tento vtip nepochopil, ale pan Sai So mu průvodčího žertík i beztak kladl za vinu.

Potřeboval svou ženu Jin, aby ho zahřála. Pocítil tlak v podbřišku a s překvapením si uvědomil, že myslí na hotelovou štětku, po které letmo zatoužil v lobby baru. Byla subtilní, ale vysoká; většinu obličeje jí zakrývala špinavě blond patka, což ho vzrušilo – rád by to dělal s ženou bez tváře.

Jeho žena Jin. Když se ubytoval v hotelu, vyrazil do ulic města, aby jí pořídil nějakou drobnost. Viděl však pouze rolety obchodů, jak se jedna za druhou zavírají. Padla šestá a ulice města se vyprázdnily. Zdálo se, že je najednou úplně sám. Jediným společníkem mu byl studený vítr, který hnal starobylými uličkami sladkou vůni z cukrovarů. Ve vitrínách obchodů poblikávala vánoční výzdoba. Prošel kolem vyhlášeného klubu Vera a málo dbal, že v něm vystupovaly legendy jako U2 či Joy Division. Tak jako tak bylo ještě zavřeno.

Vrátil se na postel. Venku se ozvalo táhlé hučení či pískání. První, na co pomyslel, byl konec světa. Hned potom pomyslel na Boschovu Zahradu pozemských rozkoší, kterou minulý týden viděl v Pradu.. Pustil televizi, aby hučení přehlušil. Již téměř reflexivně se procvakal k pornokanálu. Většinu obrazovky – až na tenké proužky po okrajích, kde probíhal pohyb zcela irelevantních tělesných částí – zakrývalo upozornění, aby potvrdil, že chce sledovat placený kanál. Pan Wo si povzdechl; představa obličeje pana Sai So ve chvíli, kdy na hotelovém účtu najde platbu za sledování porna, mu vůbec nepřipadala úsměvná. Zvuk však nebyl ničím rušen a tak pan Wo chvíli bedlivě naslouchal, dokud se program automaticky nevypnul. V tu chvíli se jeho pokoj znovu zaplnil hučením, které jako by přicházelo ze samotného Armagedonu. Takové bezpohlavní zvuky nebylo v Šanghaji možné slyšet ani na jedinou pikosekundu. Chytil si do dlaní rukávy své košile a zatáhl.

Jeho žena Jin. Rád by byl s ní, až přijde konec světa. Ty její zvláštní zvyky, které se mu zkraje zdály být tak provinční, ale časem se naučil mít je rád: vždycky, když vešel do místnosti, tiše ji opustila, jako by ho svou přítomností obtěžovala. Její funění a huhlání, když se pohybovala po kuchyni a chystala polévku ze žlutých květů. Její zvláštní vůně po ibišku, který si vtírala do vlasů. Jak se jí rozšířily nozdry, kdykoliv měla pocit, že je v nebezpečí. A jak dokonale její tělo přiléhalo k jeho, když ho zahřívala. Erekce byla zpět.

Pan Wo zavolal na recepci a zeptal se baculaté recepční, co je to za zvláštní zvuk. „Very disturbing noise“, tak se vyjádřil. Ach, to ona neví, a aby řekla pravdu, tak ho ani neslyší; a i kdyby ho slyšela, nejspíš by s tím nemohla nic dělat. Může mu ještě nějak pomoci? Vlastně ano, řekl, ať mu nahoru pošle tu prostitutku z baru. Na opačné straně aparátu bylo chvíli ticho a pak baculatá recepční odvětila, že se vynasnaží. „And no pimps, please,“ řekl ještě, než zavěsil.

Že je něco špatně, poznal hned podle toho, jakou silou ta ženská zabušila na dveře. Vtáhl břicho i tváře a rozvážně otevřel. Ta osoba (jiné slovo ho nenapadlo), která se jednou rukou opírala o rám dveří, byla obtloustlá, zmalovaná a měla na sobě černé děrované punčochy, které byly na několika místech roztržené a podkožní tuk se z nich dral ven. Rozhodně to nebyla ta vysoká blondýna, kterou viděl v lobby baru. Pomsta recepční? Možná, že dívka s chybějící tváří právě bavila pana Sai So na jeho pokoji.

Štětka za jeho dveřmi se usmívala napůl lascivně a napůl s vědomím vlastní trapnosti.

„But this is a terrible misunderstanding!“ vyhrkl a zabouchl dveře svého pokoje.

Chvíli bylo ticho a pak se znovu ozvalo bušení na dveře. Pan Wo si lehl do postele a schoulil se do klubíčka. Digitální budík ukazoval teprve čtvrt na devět. Hučení zvenku nepřestávalo. Siréna za jeho dveřmi holandsky chvíli křičela, chvíli kvílela a pak přešla v pláč. Jak dlouho tohle vydrží? A jaká je pravděpodobnost, že to jeho vedoucí pan Sai So, který měl pokoj přes chodbu, nezjistí? Dvacet procent? Deset? Nejradši by jí dal peníze, aby odešla, ale měl z ní strach. Byl v pasti; nemohl ven a nemohl si dokonce ani u hotelové služby objednat jídlo na pokoj. Chtělo se mu taky brečet. Netušil, kolik času uběhlo, ale jekot a nadávky po chvíli ustaly.

Zazvonil telefon.

„Pane Wo, kde jste?!“ ozval se veselý hlas pana Sai So. Že to musí taky vidět – ta hezká slečna mu v baru ukazuje, jak správně sníst herinka – že ho strčí do úst celého a najednou! Ano, jistě, že hned přijde, odpověděl pan Wo a usmál se. Stoupnul si před zrcadlo a dal si facku z obou stran. Taková klukovina! Málem se rozplakal steskem po domově. A proč? Kvůli hučení, které nejspíš pochází ze vzdáleného přístavu.

Teď půjde do baru a bude se dívat, jak ta prostitutka polyká herinky. Když všechno půjde dobře, uvidí toho mnohem víc. Ráno se bude od pana Sai So učit, jak správně postupovat při jednání tak, aby dosáhl těch nejlepších možných podmínek – tak jako tolikrát předtím. A možná, že až se následující den přesunou do Brém, tak ho pan Sai So nechá zasahovat do vyjednávání.

Spláchnul pro štěstí a ještě se před zrcadlem upravil. Jeho žena Jin by na něj byla pyšná.