Green Curry

...
Když Ramón utekl od Rosie a své dcery, pochodoval nocí po liduprázdných ulicích a s každým krokem se zbavoval kousku svého manželství: Rosieiných provinilých úsměvů, když Isobella začala plakat; boty na flamenco, dovezené ze Španělska, které visely v předsíni na stěně; jeho nevolnost v kostele, když sliboval věrnostdokudnássmrtnerozdělí; káva, kterou mu ráno nosila do postele, když zrovna spal doma; polohlasná rozmluva rodičů na schodech, když se v noci vraceli z partie bridže. Po několika hodinách došel na letiště; tam dal ghanské uklízečce na záchodech svůj snubní prsten a koupil si letenku na první let do Madridu. V letadle s nikým neflirtoval. V Madridu si pronajal pokoj v hotelu, vyplenil minibar, vlezl si do vany a krátce si poplakal. Druhý den navštívil zástupce šéfredaktora El País a nabídl se mu jako válečný fotograf do Bosny. Měl pro to ideální předpoklady: jeho výřečnost mu otevřela kdejaké dveře a díky svým lingvistickým vlohám byl brzy doma na všech stranách konfliktu. Jeho fotky nebyly sice profesionálně bezchybné, ale jako gringo do nich dokázal vnést originalitu. Fotil sarajevský olympijský stadion pokrytý mrtvolami. Fotil, jak se holandské modré barety stahují ze Srebrenice. Věděl, co se stane. Všichni to věděli. Holanďani odjedou domů na herinky a Karadžičovi gestapáci Srebrenici pohřbí. Myslel stále na svou matku, kterou několik let neviděl. Proč? Srbové si ho dají k snídani a on neuvidí svou matku. Díky svému ochrannému zbarvení přečkal masakr a nafotil fotky výjevů, kterým nevěřil, když je poprvé viděl naživo (ne příliš šťastně zvolené adjektivum), ani když je pox-té viděl na zvětšeninách. Pořídil si neprůstřelnou vestu a požádal o zpáteční letenku.
Ještě jedno angažmá, Ramóne, tvoje fotky jsou jedinečné. Potřebujeme, abys nafotil Brčko a pak šupem domů. A tak Ramón myslel na matku a fotil domy, jejichž fasády do jednoho byly protkány kulkami, jakoby se o ně bratrsky podělily. Připletl se k transportu, kterým stejní Karadžičovi řezníci s pomateným snem o Velké Srbiji odváželi muslimy k prohlubni za městem. Našli ho; mladý srbský vojáček se zarputilým pohledem a špičatou bradou mu sebral foťák a mrštil jím o zeď (jeho důstojník se zlobil, že je škoda kvalitního aparátu). Naložili ho do transportu k ostatním pasažérům: mladí tiše plakali a volali své matky, staří nehybně hleděli před sebe: jeden muž dostal hysterický záchvat, jiný tiše děkoval Alláhovi, že se nemusí dívat, co dělají s jeho ženou a dcerami.
Ramón strávil poslední minuty života, které mu měly být určeny, přemítáním o praktických věcech: za pár let je vyhrabe mezinárodní vyšetřovací komise OSN, ale většinu těl nebude schopna identifikovat; Miloševič i Karadžič se ztratí a ti vojáčci se vrátí ke svým rodinám, které je budou adorovat; příbuzní mrtvých muslimů pověsí těch pár zbylých srbských starousedlíků. Ta situace byla tak neskutečná, že měl Ramón pocit, jako by byl ve snu – i jeho tělo se tak pohybovalo, vedeno svou vlastní vůlí. Jeho pocit se umocnil, když všichni muži beze slova seskákali z korby náklaďáku – šli na jistou smrt, a přesto se nepokusili o jakýkoli akt vzdoru, kterým by svým katům alespoň ztížili práci. Jeden z odsouzených ten náklaďák dokonce šoféroval; po tváři se mu valily proudy slz. Popravčí četa byla složena výhradně z hochů mladších než Ramón; někteří se třásli rozčilením a Ramóna napadlo, že budou mít problém zacílit a že to tedy budou pěkná jatka. Seřadili je na okraj jámy, chvatně, nebyl čas na poslední cigaretu nebo na modlitbu. Ramón si myslel, že horší už to být nemůže, a pak si všimli, že v jámě už leží na dva tucty těl v podivných polohách, postříkané nazdařbůh šplouchanci černající krve jako úchylné umělecké dílo. V tu chvíli si Ramón přál, aby to už skončilo. Napadlo ho, jak by bylo efektní, kdyby ho zastřelili s modlitbou na rtech a proč vlastně ne, co asi tak může ztratit? A tak sledoval velícího důstojníka, a když uslyšel povel ke střelbě, začal nahlas odříkávat „Zdrávas Maria milostiplná“ a to bylo tak všechno, co stačil, protože v tu chvíli pocítil šlehnutí v pažích, nohou i krku a náraz ho srazil do hromady těl za ním. A tak jeden náklaďák plný mohamedánů a jeden odpadlý katolík svorně napadali do svého hrobu, Ramón se v pádu napůl obrátil a dopadl na bok. Jeden stařík se nepředpisově zhroutil na zem a vojáček se špičatou bradou se slovem „kuka“ zlostně dokopal jeho tělo k okraji jámy, kde se s žuchnutím svezlo na Ramóna.
„Tak a je to tady,“ pomyslel si Ramón: „umírám.“ A zavřel oči. Zalitoval, že se ani nepodíval na hodinky. Mohl znát hodinu své smrti. Za chvíli by měl začít ztrácet vědomí ze ztráty krve, pokud ovšem nemá zasažený životně důležitý orgán - to by bylo mnohem rychlejší. Na hlavě jistě zraněný nebyl. Co plíce a srdce? Začal vnímat kovový pach krve a zápach moči. Nemůže mít prostřelené plíce ani srdce; má přece neprůstřelnou vestu. Nezbývá než vykrvácet. Nemohl se pohnout. Stařík ve velmi obnošeném baretu, který ležel na něm, zapáchal nemytým tělem a nevyměňovaným prádlem. Ramón měl silné nutkání na zvracení, ale silou vůle ho zadržoval, aby se nezadusil zvratky. Kde je kurnik ten světelnej tunel a andělé, kteří mě mají doprovázet na druhou stranu? Jeho bezmocnost byla nesnesitelná, ale potlačoval slzy; bál se, že by ho vojáček se špičatou bradou uslyšel a dodělal nějakým obzvlášť ohavným způsobem. Na jednom uchu si ležel a druhé měl zalité krví (doufal, že svou vlastní), takže zvuky vnímal velmi špatně, ale po nějaké době se přizpůsobil a slyšel věci, které by raději neslyšel. Z jeho bezprostřední blízkosti se ozývalo pravidelné chrčení a lapání po dechu, jak se ten nešťastník marně snažil doplnit si zásoby kyslíku. Někde o kus dál se ozývalo volání. Pak výstřel a volání ustalo.
„Mám taky zavolat?“ napadlo Ramóna. Jedna čistá rána z milosti a bylo by. Neodvážil se. Kdyby aspoň mohl omdlít. Pak uslyšel jednoho z vojáků, jak říká veliteli, že chce hodinky toho cizince, a velitelovo rezolutní „ne“. Ramón zvažoval, že otevře oči. Nemohl hýbat hlavou a tak bylo jeho zorné pole dost omezené. Bylo jasné, že neuvidí Van Goghovy Slunečnice, ale při troše štěstí by mohl periferním viděním zjistit, co se děje vně jámy. Pomalu otevřel oči a uviděl ruku s chvějícími se prsty a špínou za nehty. Konečně omdlel.
O
Probral se. Nebyl mrtvý. Určitě nebyl v nebi. Ruka před jeho očima už spočívala klidně. Chrčení ustalo. Popravili je pozdě odpoledne a teď ještě mezi těly prosvítalo trochu světla. Nemohlo uplynout o moc víc než hodina. Nebyl mrtvý. Jeho zranění nebyla tak vážná, aby za hodinu stačil vykrvácet. To znamená, že možná nejsou tak vážná, aby vykrvácel během několika příštích hodin. Celé tělo mu brnělo a mravenčilo. Zkoušel, jak moc může roztáhnout plíce. Nešlo to. Nejspíš se tedy v průběhu několika příštích hodin bude pomalu dusit tlakem okolních těl. Plus oslabení organismu a dehydratace. I tak to může trvat dost dlouho. Podvědomě stále odsouval myšlenku na to, že by se mohl z té hromady vyhrabat, protože pro něj byla děsivější, než představa smrti.
Postupně si tu možnost začal uvědomovat. Paže a jednu nohu měl jistě prostřelené, poznal to podle pálení a pocitu horka. Takže těmi prostřelenými pažemi odvalí to tělo nad sebou a vyprostí se ze sevření těl, která ho svírala ze strany. Až se mu tohle podaří, přejde nebo přeleze nejkratší cestou přes ty mrtvoly. Neuvidí ho hlídka, kterou jistě k hrobu postavili, nestačí mezi tím přivézt další várku živých či mrtvých těl a nenapadne je zasypávat mrtvoly vápnem. Vyškrábe se po sypké, prašné stěně jámy ven. Nedostane sepsi a neomdlí. Zázrakem se dostane do nemocnice v Brčku, kde k němu budou přátelští a budou ho ošetřovat, dokud se neuzdraví. Pak ho posadí na letadlo domů a máma mu uvaří paellu. Pocit beznaděje ho objal a Ramón se rozplakal. Tentokrát vzlykal tím stoprocentním pláčem, který používáme ve chvílích skutečného neštěstí, vyrážel ze sebe táhlé vysoké „hí“, dokud se nezačal zalykat. Po chvíli začal přerývaně nadechovat a uvědomil si, že mu ubývá kyslík.
Pak si vzpomněl, že má v kapse vesty tubu s antibiotiky, kterou nosil pro každý případ. Stačí se k nim dostat a může zvrátit destruktivní proces, který v něm už začal zkázu. Vyleze z jámy a dá si první dávku. Pak se uvidí. Jeho antibiotika byla první hmatatelnou pomůckou k přežití. Zklidnil se. Uvědomil si, že naříkal na lesy, a nic se nestalo. Není tu nikdo, kdo by ho slyšel. Musí to udělat rychle; jestli k tomu ještě má sílu, má ji teď. Počká do tmy. Nevrátí se náhodou úderná jednotka Srbského Adolfa, jak si nechal říkat, před setměním, aby jámu zahrabali? Nechtělo se věřit, že by ji nechali celou noc odkrytou napospas zvěři, toulavým psům a náhodným svědkům. Ale znal přeci zvěsti, že muslimské a chorvatské oběti z tábora házeli jen tak do řeky a netrápili se nějakým budoucím svěděctvím. Ne, poleze hned. Ne, nejdřív se na to připraví. Dodá si mentální sílu, aby to zvládl. Zklidnil se. Pak centimetr po centimetru prošel svoje tělo, aby ho zaktivoval, od prstů na nohou až po temeno. Představil si, jak středem jeho čela prochází lanko, které ho z té díry vytahuje. Na jeho konci viděl Rosie. Zkusil pohnout prsty. Ani omylem. A znovu. Pak prsty na nohou. Nic. Jeho končetinami projížděla bolest, jako kdyby stál dlouho ve studené vodě. Neměl už kapacitu k pláči. Začal se modlit ke své nejmilejší světici, k Rosie. Vzpomněl si, jak si jako chlapec strčil hlavu do opěrky židle a nemohl ji vyndat. Když ho našla uplakaného matka, s klidem, ale rychle přinesla pilu, rozřezala židli a Ramóna vysvobodila; neřekla mu ani slovo, a ještě ho potom dlouho chovala a zpívala mu. Proč jsou proboha muži ponecháni, aby chodili po světě sami, když všichni vědí, že potřebují mámu?
Najednou uslyšel těsně vedle své hlavy žuchnutí a další pohyb. Ten vojáček se vrátil pro Ramónovy hodinky. Ramón cítil, jak se zvyšuje tlak na jeho těle a potom najednou lehkost, když mladík odvalil mrtvolu staříka. Ramón cítil, jak se mu do plic vevalil kyslík a srdce se mu rozběhlo ostošest. Vždyť pozná, že žije, že ještě nevychladl. Kdykoli na tuto neskutečnou epizodu později myslel, nejvíc ho šokovala bizarnost jeho vlastních myšlenek, relativně chladná hlava a praktičnost jeho uvažování. Protože se ta příhoda stala stálou součástí jeho snů, z kterých se vždy budil s hysterickým křikem, bezmocný, neschopný pohybu a uvažování.
Vojáček se sehnul a vzal Ramóna za hodinky.
„Dragan!“ ozvalo se odkudsi: „Zašto to radiš? Šta bi ti rekao otac da te vidi!?“ Mladík neochotně pustil Ramónovu ruku a přeskákal přes pole mrtvol ke svému veliteli. „Tůdle, ty pičusi!“zašeptal Ramón a uvědomil si, že mluví. Když mu fungují hlasivky, tak to ostatní se taky poddá. Vojáček se vrátil ke své jednotce; jistě bude dnes večer znásilňovat ženy tak dlouho, že na Ramónovy drahé hodinky zapomene.
úryvek (kapitola 71.-72.)